KŘEST NOVÉ KNIHY ELIŠKY POLANECKÉ V SEBRANICÍCH - 26. 10. 2013

Při příležitosti Dne otevřených dveří základní školy v Sebranicích, který se konal v sobotu 26. října 2013 byla slavnostně pokřtěna nová pohádková kniha spisovatelky Elišky Polanecké Sejdeme se ve škole aneb vyprávění babičky Elišky.

Níže si můžete přečíst rozhovor s Eliškou Polaneckou, který vznikl v den křtu knihy.

Křtila jste knížku pro děti, můžete přiblížit, o čem píšete?

Všechny moje dětské knížky jsou zasazené do regionu v okolí města Litomyšle. Vyprávím v nich příběhy dětí, do kterých zasahují pohádkové bytosti. Jsou to příběhy o přátelství, o vzájemné soudržnosti, o dobrém srdci, které pomáhá. Jsou to laskavé pohodové pohádky, které děti rády čtou, rády se k nim vrací a navodí pocit spokojenosti. Aspoň si to myslím podle toho, co mi děti říkaly na více než sedmdesáti besedách. Díky knížkám jsem si získala přízeň dětí, začaly mi říkat babička Eliška. Posílají mi dopisy, poznávají a zastavují mě na ulici. Mám díky tomu krásný pocit a vím, že většině dětí dělají moje knížky radost.

Jak starým dětem jsou vaše knížky určené?

První knížku jsem napsala pro děti, které jsou z mateřských škol, to byla opravdu pohádková knížka, kde vystupuje skřítek, nebo víla. Pohádky jsem psala pro naši Báru, které tehdy byly asi čtyři roky. Pak jak ty děti rostly, tak další knížka už byla pro starší děti. Vždycky jsem je směrovala na věk mých vnoučat. Poslední knížkou jsem skončila asi u deseti let. Takže rozpětí všech tří knížek je opravdu tak od čtyř do deseti let.

Kde berete inspiraci pro své příběhy?

Někdy to je skutečná událost. V této poslední knížce mám příběh o mlsném zajíci, který se mi skutečně procházel po zahradě a sklízel, co nezasel. Musela jsem kvůli němu zasadit celý záhon kedluben. Barborka s ostatními vnoučaty u nás byla na prázdninách. Chtěli převést svého dědu tak, že na záhon narafičili plyšového zajíce. Udělali to tak mazaně, že vypadal jako skutečný. Děda se málem přerazil, když se hnal s koštětem, tak to je v té knížce taky. Jen jsem toho zajíce trochu polidštila. Splétám svět dětí s pohádkou. Přeměním vyprávění dětí, co se jim stalo. Někdy ale nechám opravdu průchod své fantazii a jako inspirace mi stačí vnitřek staré chalupy nebo mechový kopeček, na kterém rostou ostružiny.

Jaké příběhy plánujete dál?

Oslovila mě jedna paní novinářka, která dává dohromady druhou knížku Pohádek pro kulíšky. To jsou příběhy pro nedonošená miminka, která musí být v inkubátoru, a maminky s nimi prostřednictvím těchto pohádek komunikují. Je to i terapie pro samotné maminky. Byla jsem oslovená, protože moje pohádky jsou laskavé a milé, abych do knížky přidala také nějakou svou pohádku.

A svou novou knížku neplánujete?

Musí na mě vždycky padnout nápad. Pokud padne, tak mě nic nezadrží a to jsem pak schopná ve tři v noci vstávat, abych něco přepracovala a doplnila. Zatím v hlavě nic nemám. Ale námět bych jeden měla a to vzpomínky mého táty. Jeho život byl docela dramatický. Jsou to třeba zážitky z války, které ho i docela poznamenaly, poté ho zavřeli do Jáchymova. Ale protože jsem si řekla, že je lepší psát něco veselého než pochmurného, tak nevím.

Jak jste se dostala k tomu začít psát knížky?

Vím dobře, že nejsem žádná spisovatelka. Ani si tak netroufám říkat, spíš taková pisatelka. Píšu až od té doby, co jsem šla do penze. Najednou jsem měla spoustu nápadů a námětů ke zpracování a věcí, které jsem chtěla říct. I v knížkách pro dospělé vyjadřuji nejenom své názory na život, ale i pohled jiných lidí. Můj pohled na svět a to, že život je krásný, když se člověk oprostí od toho, co je malicherné. Napsat první knížku pro děti vlastně inicializovala naše Bára, pořád ze mě tahala pohádky. Řekla jsem si, proč bych měla stále jen opakovat známé pohádky, tak jsem vymyslela jednu jen pro ni. Napsala jsem ji, vystříhala obrázky a vznikla taková první malá pohádka. Jednou jsem si povídala s paní, která měla stejně starou vnučku. Řekla jsem jí, že pro svou vnučku tvořím pohádky. Poprosila mě, jestli jí je půjčím, že by také ráda své vnučce něco přečetla. Pak přišla a povídá, my vám to vydáme, máme nakladatelství, jsou to kouzelné pohádky, ještě nějakou přidejte a vydáme to.

Trochu jste to nakousla, píšete i knížky pro dospělé. Které byly první?

Napsala jsem si takovou skicu kroniky babiččina života, abych nezapomněla její vyprávění. Ale jako první jsem pak vydala dvě pohádkové knížky. Pak se na mě začali obracet lidé, abych napsala i něco pro dospělé. Postupně jsem rozšířila a rozpracovala babiččinu kroniku i o osudy lidí z vesnice a vznikla knížka Moje milá Barunko.

Jak lidé reagovali, když si o sobě a své rodině přečetli?

Zatím jsem nezaznamenala jediný negativní ohlas. Nikoho nepomlouvám a všechno jsem si ověřila, jestli je to skutečně tak. Naopak za mnou chodili lidé a říkali mi, koho všeho z té knížky znali, že jsem třeba psala o jejich příbuzných. Potvrzovali mi, že to skutečně všechno tak bylo.

Vy jste tedy vyprávění vaší babičky doplňovala i o pátrání v archivech?

Ano. Ověřovala jsem si některé historické události v archivech a v kronikách, jestli to, co se traduje u nás v rodině, je pravda. Také jsem mluvila s pamětníky. Všechno jsem konzultovala. Navíc mi pomohl jeden student ze vsi, který mi věnoval svou seminární práci.

Které knížky jsou vám bližší?

Ke knížkám pro dospělé jsem měla osobní vztah, tak je to těžká otázka. Věděla jsem, že pohádkou udělám dětem radost. Bližší vztah ale mám ke knížkám pro dospělé, byť lépe se mi psaly knížky pro děti. Do knížek pro dospělé a do té Barunky speciálně jsem dala své emoce. Při psaní příběhu mi tekly slzy po tváři. Jsou tam pasáže, kdy jsem měla svou babičku před očima, jaká byla úžasná. Měli jsme u ní krásné dětství. Chtěla jsem jí to říct. Byl to i můj pocit, že jsem jí to dlužná. Knížku jsem vlastně napsala i proto, že jsem se chtěla vyzpovídat ze svých citů. Celá pak končí větou, že člověk zemře doopravdy až tehdy, když se nenajde nikdo, kdo by si na něj vzpomněl s láskou a v dobrém.

Autor rozhovoru: Svitavský deník/ Jitka Šteflová