Prosinec

(* asi 1310 Vysoké Mýto - † 23. 12. 1380)

Iohannes Noviforensis (de Alta Muta). – Byl Němec českého původu. Jako plebán ve slezské Středě byl notářem Jana Lucemburského, v l. 1353–74 protonotářem a kancléřem dvorské (spojené říšské a české) kanceláře Karla IV. (a také císařovým důvěrníkem). Získal hodnost biskupa v Naumburku (1352–53), Litomyšli (1353–64) a Olomouci (1364–80). Po rozepři s Karlem IV. (1374) žil v Olomouci.

Je jedním z představitelů zaalpského protohumanismu. Od r. 1350 se stýkal nebo si dopisoval s italskými humanisty (Petrarca, Cola di Rienzi). V Čechách náležel k horlivým příznivcům augustiniánské vzdělanosti. Vlastnil bohatou knihovnu (antičtí autoři, Dante, Petrarca ad.). Se svou literární družinou se snažil o vybranou latinskou stylistiku (i v úředních dokumentech – Summa cancellarii) a podporoval rukopisnou produkci v nových skriptoriích. K vzácným iluminovaným knihám patří i jeho Liber viaticus (Cestovní brevíř), vyzdobený mistrem zvaným odtud Viaticus. Podílel se na latinsko-českém slovníku, který z podnětu a za účasti Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic připravoval mistr Klaret se svou družinou a který je dochován v opisech ze 14. století jako Prešpurský slovník a Rajhradský slovník. Ve vlastní tvorbě zpracovával legendární i tradičně náboženský a teologický odkaz, skládal modlitby a listy (latinsky, německy i česky). „Jeho nábožensko-vzdělavatelská tematika odpovídala světské nové zbožnosti doby Štítného“ (J. Tříška). K umělecké dokonalosti se dopracoval zvláště u tzv. rétorické básně – diktamen. Byl rovněž inspirátorem nověji pojaté školské literatury (tzv. školský humanismus). – Mistr Bartoloměj z Chlumce (Bartolomaeus de Solentia), řečený Claretus (ok. 1320–asi 1370), učitel na klášterních a katedrálních školách, je považován za „zakladatele české lexikografie“. J. Ryba vydal část jeho Pokladu chudých (LF 1951), F. Peachy knihu hádanek Enigmaticus (California 1957) a J. Nechutová Ptačí zahrádku, tj. příklad didaktické básně Ortulus physiologye (1991).

Bibliografie: Z díla: Dopisy (Briefe), ed. P. Piur, 1937.

J. Krofta: Mistr brevíře J. ze S., 1940; J. Tříška: Nová literatura doby Karlovy, Sb. historický 1962; J. Klapper: J. v. Neumarkt, Leipzig 1964; E. Winter: Frühhumanismus, Berlin 1964; J. Tříška: Literární činnost, 1967; Z. Fiala: Předhusitské Čechy 1370–1419, 1968; J. Nechutová: J. ze S. a Konrád Waldhauser, Zprávy Jednoty klasických filologů 1979; Slovník latinských spisovatelů, 1984.

(* 25. 12. 1650 Lanškroun, + 19. 3. 1711 Litomyšl)

český piaristický vědec, matematik a astronom

Piaristou se stal roku 1668, kdy přijal řádové jméno Athanasius a vyučoval na různých gymnáziích matematice a jiným vědám, a to především v Litomyšli. Vedle toho se po celý život zajímal o astronomii. Byl živým dokladem toho, že v piaristickém řádu, který se věnoval vzdělávání, v této době působila celá řada významných osobností, především matematiků, filosofů a historiků, kteří se snažili reformovat a v souladu s dobou modernizovat učení na církevních školách.

Langer sestavil po svých astronomických pozorováních tabulky pro určení pohybu Slunce, Měsíce, planet Saturn, Jupiter, Mars a zabýval se otázkami spojenými se zatměním Slunce a Měsíce. Svá astronomická zjištění a tabulky poslal generálovi řádu do Říma. Tím se však dostal do sporu ohledně dat stanovujících velikonoční svátky, když narazil na jedno z církevních dogmat, protože křesťané slaví velikonoční dny po prvním jarním úplňku, aby se odlišovali od Židů. Na základě vyvolané diskuse vytvořil Langer reformní kalendář, který měl platnost až do roku 3000. O jeho smrti se traduje, že si ji sám přesně stanovil na 19. 3. 1711 na 9 hodin 30 minut a ráno tohoto dne skutečně skonal.

Zachovala se po něm řada rukopisných latinsky psaných děl věnovaných astronomii (např. Theoria motuum Solis et Lunae, Methodus resolvendi quaevis triangula tam plana quam Sphaerica in ordine ad supputandos motus ...).

Jeho nejvýznamnějším žákem a pokračovatelem v matematické a astronomické činnosti byl Stanislav z Častolovic.

(* 7.12.1932 Česká Třebová)

Hudební publicista

Po absolvování reálného gymnázia v Lanškrouně (1945–51) vystudoval hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (1951–56) u Roberta Smetany (diplomová práce Fr. Kmoch a jeho kapela). Na Ústavu teorie a dějin umění ČSAV vykonal vědeckou aspiranturu (1967–73) a získal titul PhDr. (1974).
Pracoval jako inspektor kultury na ONV Zábřeh (1956–59) a odborný referent Vlastivědného ústavu Olomouc (1959–60). V letech 1960–72 byl ředitelem Okresního muzea a galerie Litomyšl, poté ředitelem Památníku Bohuslava Martinů v Poličce (1972–83). V letech 1984–91 byl zaměstnán jako pomocný dělník Státního rybářství v Litomyšli.
K jeho badatelským okruhům patří sociální vztahy a funkce v hudbě 19. století, umělecké a kulturní dějiny severní Moravy a východních Čech (zvláště Litomyšlsko a Poličsko), Bohuslav Martinů, Václav Kálik a řada regionálních umělců (nejnověji houslista Josef Růžička, 1793–1866). Vedle hudby se zabývá také dějinami výtvarného umění (Josef Volenský, Josef Matička, František Bukáček, Jan Černý).
Významná je jeho činnost dramaturgická a organizační: v České hudební společnosti, Společnosti Bohuslava Martinů a v řídících výborech festivalů Smetanova Litomyšl, Mladá Smetanova Litomyšl, Polička Bohuslava Martinů a Putování za studánkami. Od založení Nadace Bohuslava Martinů v roce 1975 je členem její správní rady. Byl redaktorem regionálních listů: Severní Morava (Zábřeh, v letech 1957–59), Zprávy z muzeí od Trstenické stezky (Litomyšl, 1967–72), Od Trstenické stezky (Litomyšl, 1992). Věnoval se též přednáškové činnosti na odborných školách, ve veřejné kulturní sféře a na výstavách.

Knižní publikace
Zábřežská léta Václava Kálika (Šumperk 1972);
Dechové kapely, pochod a František Kmoch (Praha 1974);
Bohuslav Martinů – Cesty vedou domů (Praha – Polička 1980);
Putování za studánkami (Vlčkov 1984).

Studie v časopisech a sbornících
O vzniku a založení Pěveckého sobru severomoravských učitelů (Severní Morava 1957, č. 1, s. 9–12);
Sborová tvorba Václava Kálika (hudební rozhledy XV, 1962, č. 23–24, s. 995–997);
Čeští hudebníci na všeruské výstavě v Nižním Novgorodu roku 1896 (Hudební věda V, 1970, č. 1, s. 20–31);
K dějinám hudebních nástrojařů v Litomyšli (Hudební nástroje XIII, 1976, č. 2, s. 54–55);
Bohuslav Martinů v roce 1938 (Hudební věda XIX, 1982, č. 2, s. 162–175);
I klavíry mají své osudy – K historii nástrojů Bohuslava Martinů (Hudební nástroje 23, 1986, č. 5, s. 183–84, č. 6, s. 213–15);
Třicet Smetanových Litomyšlí – a co dál? (Hudební rozhledy XLII, 1989, č. 4, s. 145–146);
K historicko-společenským podmínkám vzniku a rozvoje nonartificiální hudby v Čechách (Hudební věda XXVII, 1990, č. 2, s. 160–171);
K počátkům Českého kvarteta. Otto Berger (Opus musicum XXV, 1993, č. 1, s. 28–31);
Hudební akademie v Opočně – K utváření hudebního života měšťanů v 1. polovin 19. století (Opus musicum XXVI, 1994, č. 2–3, s. 33–43);
Kadryla – čtverylka nebo čtveračka? (Opus musicum XXVI, 1994, č. 8–9, s. 246–249);
Hudební salon a utváření společenského života maloměsta v 1. polovině 19. století (Litomyšl 2002, s. 79–131).

(+ 8.12.1934 v Praze)

rodák z Desné u Litomyšle

Pedagog, profesor půdoznalectví, meteorologie a klimatologie na ČVUT, děkan na Vysoké škole zemědělské v Praze. Je autorem mnoha odborných spisů.

(17. 5. 1926 - 26. 12. 1978)

Jeden z největších českých spisovatelů science-fiction Ludvík Souček se narodil roku 1926.

Souček studoval na gymnáziu v Praze Bubenči. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze Libni u ČKD, střední školu dokončil a odmaturoval až v roce 1945. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor stomatologie. Krátce pracoval jako zubní lékař na zubní klinice a v roce 1954 nastoupil do armády, kde působil jako vojenský lékař, necelý rok dokonce strávil v Severní Koreji. Poté se uplatnil jako stomatolog v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a později od roku 1964 byl zaměstnán na Ministerstvu národní obrany. V roce 1968 pracoval krátce na UV KSČ. Začátkem 70. let působil v redakci Československé televize a až dokonce svého života pracoval v nakladatelství Albatros.

Ludvík Souček za svůj krátký život napsal kolem padesáti knih. Přes občasnou poplatnost jeho děl dobové ideologii se nejznámější díla se zapsala do srdcí celé generace jeho čtenářů a přetrvávají do dneška. Názvy jako Velké otazníky, Tušení souvislostí, Případ jantarové komnaty, Případ baskervilského psa, Zájem galaxie, Bratři Černé planety, Pevnost bílých mravenců nebo Blázni z Hepteridy jsou u vyznavačů sci-fi skutečnou klasikou i pojmem. Hlavním faktorem jeho popularity bylo jeho vypravěčské umění, které ve čtenářích vyvolávalo touhu přijít záhadě na kloub.

Kromě sci-fi však Souček psal knihy a povídky i z jiných oblastí, např.jej zajímala fotografie. Hodně fotografoval a ve víkendové příloze deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku. Další jeho zálibou bylo maňáskové divadlo.

Ludvík Souček prodělal řadu infarktů. V roce 1976, ve svých 50 letech, odešel do invalidního důchodu. Rok poté byl vyznamenán titulem zasloužilý pracovník kultury. V roce 1978 Souček v Praze zemřel.