Červen

(* 04.06.1898 - † 24.01.1930)

* Brno

Básník a dramatik, příslušník Literární skupiny, stojící na rozhraní mezi impresionismem a expresionismem; předčasná smrt v pouhých 33 letech znemožnila další vývoj k vyjasnění obzorů a zakotvení k domovu.

Narodil se v Brně 4.6.1898. Vystudoval učitelský ústav v rodném městě a po návratu z první světové války začal učit v Měníně u Židlochovic, od r. 1920 až do smrti působil na rodinné škole Vesny v Brně. Od r. 1925 re­digoval zábavnou přílohu Nového lidu Niva, od r. 1925 knižnici Ruchu.
Jako člen Literární skupiny přispíval především do Časopisu Host, dále do Lumíra, Mladého světa aj. Zemřel v Brně 24. 1. 1930 na otravu svíti­plynem; není jasno, zda šlo o sebevraždu.
Literární dílo Chaloupkovo zahrnuje šest útlých básnických knížek a jedno jednoaktové drama. Realizovalo v poezii nejvýrazněji přednosti i slabiny českého expresionismu. Chaloupka patřil mezi zakládající členy Literární skupiny, spolu s F. Götzem, Č. Jeřábkem, L. Blatným, D. Cha­lupou a B. Stejskalem (k ustavení došlo v únoru 1921). Na podzim toho roku se přihlásili další členové - M. Jirko, B. Vlček, J. Wolker, A. M. Pi­sa. Členové Literární skupiny usilují překonat pocit rozpolcení duše a světa, své cítění spojují s kosmickými motivy, proklamují sbratření s věcmi, promítají vesmír do zdrobnělé každodennosti. V lidských da­vech spatřují most od člověka k nekonečnu. Hlavní poslání poezie vidí v pronikání do záhad lidské duše. Teoretik Literární skupiny Götz shle­dává v ní slovanskou podobu expresionismu, která spojuje sen a realitu, duši a svět, boha a hmotu v jednu skutečnost, a tak tvoří zduchovnělou realitu, v níž se odráží všechna úzkost, bolest a neklid doby. Politicky se příslušníci Literární skupiny považují za socialisty, ale od expresionismu převzali jeho idealistický humanismus. I když se nazývají „revolučními polyfonickými socialisty“, jejich kolektivismus je spíše filozofickou spe­kulací. Nezkoumají skutečné lidské vztahy, nýbrž duševní problémy jed­notlivce promítají navenek a povyšují je na prožitek fiktivního, mlhavého zástupu.
Tyto rysy nese poetika Chaloupková. Zprvu podléhá hlavně vlivu A. Sovy a J. Wolkera. Jeho melodické verše tíhnou k baladičnosti, k zachy­cování tragických osudů. Prvotina Vzplanutí (1920) přináší melancholické verše střídající se s vidinami společenské obrody, kterou přinese humanita a náprava lidi láskou. Nevelká poéma Před vítězstvím (1922) vznikla jako příležitostná báseň k Svátku práce. Také ona očekává revoluční vítězství od morální nápravy lidstva a opájí se mýtem družnosti. Baladický cyklus Kamarád mrtvých (1922) se vrací od společenské tematiky k intimní a zobrazuje člověka bez vlastního duševního světa, který se přimyká k osudům svých mrtvých přátel a domýšlí je, bere je za své. Osobní smutek, pasivita, tušení blízké smrti prýští i z další sbírky Hlas a mlčení (1923). Překonat bariéru subjektivismu a smutku se Chaloupka znovu pokusil sbírkou Tvůj bližní (1927), v níž tlumočí soucit s vykořisťovanými  ponižovanými a trápí se záhadami života i smrti. Verše z pozůstalosti uspořádal F. Götz, vydal je s názvem Poslední melodie (1938) a doprovodil je obsáhlou předmluvou. V této sbírce se dostalo ke slovu okouzlení přírodou, především v dojmech z cesty do Francie, v prožitku moře, ale i naší domácí krajiny.
Chaloupkova lyrika upoutává citovou naléhavostí, čistou melodikou a upřímností, dnešku ji vzdaluje její pasivita, smutek, bezvýchodnost. Ojedinělý dramatický pokus Vteřina slávy byl uveden v brněnském diva­dle 1920 (v jednom večeru s hrou Lva Blatného Hvězdnatá obloha a Stejskalovou Rozlohou života). Hra založená na záměně dvou hereček, slavné tragédky a epizodistky, končí tragicky, sebevraždou zklamané „náhradnice“. Hra doložila dramatickou vlohu Chaloupkovu, zůstala však ojedinělá, další hra Než svítá den, ohlašovaná k tisku i inscenování, je nezvěstná.

(* 04.06.1967 - † 04.09.2010)

* Karviná

Dalibor Szydlowski se narodil 4. června 1967 v Karviné na severní Moravě. Roku 1985 maturoval na gymnáziu v Karviné, pokusil se o absolvování vysoké školy strojní, ale po dvou letech toho zanechal a narukoval na prezenční službu do Brna.
V roce 1989 se oženil s ženou z Uherského Hradiště, kam se po absolvování základní vojenské služby i přestěhoval. Tam začal psát krátké povídky do okresních novin a časopisů, např. : Vážená paní Lotová, Paní Lásko, Můj Živote, můj pane, No to se povedlo, Přání…

Tyto povídky ukazují Szydlowského jako člověka, který svými povídkami a příběhy baví nejenom sebe, ale také se snaží pobavit své čtenáře.

Roku 2006 mu krátké povídky přestaly dávat dostatek místa pro dialog, vtip a zápletku, proto začal psát jen sám pro sebe první detektivní příběh: Ivana by si to nepřála. Na tomto příběhu, z kterého nakonec vznikla kniha má velký vliv jeho pocit po rozvodu s manželkou.

(* 05.06.1805 - † 28.12.1854) výročí 207 let

* Blatná

Syn zámožné měšťanské rodiny se narodil 5. 6. 1805 v Blatné. Studoval gymnázium v Písku a v Praze, filozofii v Plzni. R. 1827 začal v Praze studovat práva, ale nedokončil je a věnoval se jazykům a dějepisu. R. 1831 odešel jako vychovatel do Haliče, po dvou letech se stal suplujícím profesorem latiny a řečtiny na gymnaziu ve Lvově. Studoval polský jazyk a literaturu a seznámil se s mnohými polskými spisovateli. Na jaře r. 1839 byl jmenován profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě. Jako profesor pěstoval ve svých studentech národní uvědomění a vědomí slovanské vzájemnosti, zvlášť přednáškami o slovanských literaturách (polské a ruské). Byl výtečný řečník a dovedl své posluchače nadchnout. Od r. 1848 jako řádný profesor získal také stolici polské literatury, o niž léta usiloval. Onemocněl tuberkulózou a 28. prosince 1854 v Blatné zemřel.
Koubkova literární činnost není příliš bohatá. Z básní má význam dvoudílný básnický cyklus z let 1845 a 1852 Hroby básníků slovanských, psaný po vzoru Kollárovy Slávy dcery, kde oslavil představitele české, polské a ruské poezie. Velmi vřelý vztah tu vyjádřil ke K. H. Máchovi. Na Havlíčkův popud uveřejnil Koubek své zdařilé satiry Silvestrovská noc, Sněm ženský a Rokoko (v České včele 1846 a 1847); vysmívá se tu obecným společenským nedostatkům své doby. Kritiku českých literárních poměrů obsahují Krotké znělky, sbírka 21 sonetů s časoměrným úvodem vzniklá  v 2. polovině 40. let, částečně uveřejněná v Lumíru 1853. Životním satirickým dílem Koubkovým se měla stát Básníkova cesta do pekel, zůstala však nedokončena. Hrdinou této směšnohrdinské epické skladby je mytický Orfeus. Pozoruhodný je 3. a 4. zpěv, kde Koubek kritizuje mravní slabost, potlačování pravdy, opouštění zásad, patolízaství a udavačství, a to zejména v Traktátečku o tichošlápcích. Je to jistšě obraz českých poměrů v době nástupu Bachovy reakce. Ve své době byl Koubek pokládán za nejlepšího satirika.

(* 05.06.1875 - † 28.06.1947) výročí 137 let

* Praha

Stanislav Kostka Neumann (5. června 1875, Praha – 28. června 1947, Praha) byl český novinář a básník, literární a výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny.
Jeho otec byl žižkovský advokát a poslanec říšského sněmu. Jeho syn byl známý herec Stanislav Neumann. Studoval na gymnáziu. Protože nebyl úspěšný, přešel na obchodní akademii, ze které byl vyloučen. Jako student se stýkal s dělníky a navštěvoval sociálnědemokratické schůze. Při procesu s Omladinou (1894) byl odsouzen k jednoletému trestu, který si odseděl ve vězení Plzeň-Bory.
Po návratu z vězení uveřejnil první sbírku Nemesis, bonorum custos… (1895, latinsky Nemesis, strážkyně dobrých majetků), která byla ovlivněna realistickou až naturalistickou tvorbou Josefa Svatopluka Machara. Přispíval do dekadentního (symbolistického) časopisu Moderní revue (1894–1925), který vydával Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Na zájezdech mezi horníky na Mostecku a Teplicku se stal význačným anarchistou a vůdčí osobností generace anarchistických buřičů jako organizátor skupiny kolem revue Nový kult, společně s F. Gellnerem, F. Šrámkem, K. Tomanem, J. Mahenem a V. H. Brunerem. V souvislosti s revui Nový kult se také v roce 1902 stal spoluzakladatelem Esperantského klubu v Praze a mezinárodní jazyk esperanto se údajně naučil do té míry, že v něm mohli spolu s Karlem Dostálem-Lutinovem psát poezii.

V roce 1899 se oženil s Kamillou roz. Krémovou. V roce 1904 odešel se svou novou družkou, Boženou Hodačovou do Vídně, kde zažil krizi anarchismu v souvislosti s bojem o všeobecné volební právo. V letech 1905–1915 bydlel na Moravě, nejprve v Řečkovicích a později v Bílovicích nad Svitavou, a přispíval do Lidových novin. Zde se cítil velmi šťasten. Opustil anarchii a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus.
První světovou válku prožil na albánské frontě jako řidič sanitního vozu. Po demobilizaci pracoval jako redaktor původně staročeského deníku Hlas národa. Od roku 1924 až do roku 1934 žil v Čerčanech. Ve 20. letech se stal spoluzakladatelem KSČ a iniciátorem proletářské poezie. Byl redaktorem časopisů Červen, Kmen a Proletkult. Tam uveřejňoval marxisticko–leninské teoretické stati: Proletářská kultura (1921) a Agitační umění (1923). Vytvořil agitační větev proletářské poezie, ale psal také vědeckopopulární práce: Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest sedmi, za nějž byl vyloučen z KSČ. Ve 30. letech vážně onemocněl a léčil se v Poděbradech. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově, aby unikl pozornosti Gestapa. Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rok a Zamořená léta.

Dílo
Ve svém díle bojoval proti maloměšťáctví. Rovněž měl odpor k teismu, a proto někdy psal básně jako parafráze modliteb. Oslavoval člověka, život, zemi, slunce; radosti a krásy. Používal nerýmovaný volný verš. Počet veršů i slov je také, spolu s rytmem, nepravidelný. Slova jsou zdůrazňována svým samostatným postavením na řádku, popřípadě svým opakováním. Jako každý dobrý básník přinášel neobvyklá slovní spojení, obrazy a metafory.

Sbírka Nemesis, bonorum custos… (1895)
dekandentní sbírka Jsem apoštol nového žití (1896) je vyjádřením rozladění z neúspěchů pokrokového hnutí. Básník zde používá abstraktních společenských alegorií.
dekandentní sbírka Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) je psána volným veršem a vynáší osobitost a renesanci člověka.
Dekandentní sbírka Satanova sláva mezi námi (1897). Báseň Ave Satan je pozdravením Satana, symbolu rebellie. Vypučel jsem nad bahna je alegorická dekadentní báseň psaná volným veršem. Zabývá se sebechválou a sebevyzdvižením nad okolním bahnem.
Dekandentní sbírka Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) se zajímá o každodenní život a o obyčejné lidské radosti a strasti. Sen o zástupu zoufajících je těžko pochopitelná báseň. Satan je symbolem života. V okolí je obrovská bída. Také je vyjádřena nutnost osobnosti – vůdce. Stráň chudých lásek je erotická báseň o milencích, kteří se milují na travnaté stráni pod rozbitým křížem, symbolem překonání křesťanství.
Sbírka Hrst květů z různých sezón (1907)
Socialism a svoboda: (1904–1908) (1909)
České zpěvy (1910)
Vitalistická sbírka přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání (1914) oslavuje moravskou krajinu. Básník uvažuje o smyslu života a razí heslo, že člověk má žít naplno. Zabývá se smyslovým prožitkem a radostí ze života. Člověk je nezbytnou součástí přírody. Cílem je ideál svobodného člověka. Báseň Dedikace je lyrické uvažování nad jahodami ve slunné přírodě. Ke chvále země je erotická báseň s personifikací země do postavy smyslné ženy.
Sbírka Bohyně, světice, ženy (1915)
Sbírka Třicet zpěvů z rozvratu (1918)
Báseň Pozdrav Tomáši G. Masarykovi (1918)
Civilizační sbírka Nové zpěvy (1918) - tři části: Zpěvy drátů (oslavují techniku), Zpěvy z lomozu (oslavují techniku s vědomím negativních vlivů - zdůrazňuje proto svědomí a sociální pomoc) a Zpěvy z ticha (oslavuje přírodu - idealizace nebo prostý popis)
Dekadentní sbírka Kniha mládí a vzdoru (1920) jsou verše z let 1895 – 1902. Shrnují pocity po návratu z vězení. Symbolismus a dekadence rámují básníkův individualismus.
Kniha fejetonů Ať žije život (1920) jsou úvahy o novém umění z let 1913–1914. K nové poesii sociální je zhodnocení současné poezie z pozice civilismu.
Elbasan. Válečné vzpomínky (1922)
Sbírka Rudé zpěvy (1923) agitační poezie. Proletářská poezie je podporována výzvami a hesly. Vztah k lidu je humanistický. Oslava sovětské Rusi je podobná náboženské modlitbě vzýváním. Sbírka obsahuje Písně práce a Písně klení. Zpěv jistoty má patos, výzvy a hesla. Wir–forma zračí kolektivnost. Většinou je volný verš.
Kniha přírodních fejetonů S městem za zády (1923) z let 1907–1915. S městem za zády (1912) vytváří kompromis protikladů lesu a města, lásky a nutnosti. V Písni ke chvále vody (1912) se objevuje personifikace řeky do postavy ženy i odpor ke kolektivnímu koupání a protest proti znečišťování řek ve městech.
Válčení civilistovo (1925)
Bragodža a jiné válečné vzpomínky (1928)
Francouzská revoluce (1929–1930)
Krise národa (1930)
Dějiny ženy (1931–1932)
Monogamie. Od Masaryka k Russelovi, od Russela k socialismu (1932)
Román Zlatý oblak (1932)
Sbírka Enciány s Popa Ivana. Letní dojmy z Rachovska (1933)
Sbírka Láska (1933) intimní poezie milostné a osobní lyriky, milostný cit v jeho kráse a obavách; rým je pravidelný. Je zajímavé, že básník ve svých předchozích kritikách intimní poezii odmítal.
Sbírka politicky bojovná Srdce a mračna (1935) proti nacismu a kapitalismu. Polemika s bývalými kolegy z dob proletářské literatury, zejména s Josefem Horou a jeho sbírkou Srdce a vřava světa. Verše jsou dobově aktuální politickou lyrikou. Poděkování Sovětskému svazu je poděkováním za příklad, který dal utiskovaným a nesvobodným. Básník má víru, že bude následován.
Československá cesta: deník cesty kolem republiky od 28. dubna do 28. října 1933 (1935). Cestopisný deník z cesty po ČSR.
Sbírka politicky bojovná Sonáta horizontálního života (1937) proti nacismu a kapitalismu. Je jednou z básníkových vrcholných sbírek. Přináší víru ve šťastný život. Země zdůrazňuje: važme si země, její osud máme ve svých rukou. Staří dělníci je prosebná báseň a polemika s Halasovou skladbou Staré ženy proti nicotě, zmaru, utrpení.
Polemika Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí (1937) – Neumann vystoupil z pravověrných stalinistických pozic proti názorům A. Gidea v jeho knize Návrat z SSSR.
Sbírka Bezedný rok (1945) byla psána v roce 1939. Básník vyjádřil obavy z budoucnosti a z ohrožení nacismem.
Sbírka Zamořená léta (1946) byla psána za války.