Únor

(* 13.07.1910 - † 01.02.1974)

* Mastník (u Třebíče)

Básník a překladatel
 Pocházel z rolnické rodiny, jeho švagrem byl Jan Zahradníček. Dokulil absolvoval klasické gymnázium v Třebíči (mat. 1929) a studoval nejprve dva semestry češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK v Praze (1929–1930) a posléze teologii v Brně (1930–1935). Po vysvěcení působil jako kaplan na různých místech (Protivanov, Třebíč, Měřín), od 1937 v Uhřínově u Velkého Meziříčí, kde se stal 1941 farářem (do 1950). Za války se aktivně zúčastnil odboje (mj. ukrýval členy rodin atentátníků a manželku generála Svobody). V době protikatolické kampaně 1950 uprchl před zatčením a skrýval se až do 1957, kdy byl zatčen a odsouzen na 12 let vězení. 1965 mu byl trest ze zdravotních důvodů přerušen, téhož roku byl amnestován a 1967 plně rehabilitován. Po propuštění pracoval jako knihovník v Západomoravském muzeu v Třebíči a 1966–1967 jako archivář spotřebního družstva Jednota v Moravských Budějovicích; od ledna 1968 až do smrti byl administrátorem na faře ve Svitávce.
 Debutoval 1931 v časopise Muzeum. Přispíval zejména do Akordu, Archy, Řádu, Listů pro umění a kritiku, Vyšehradu, Obrody. 1939–1940 redigoval Akord (s Milošem Dvořákem, Albertem Vyskočilem a Janem Zahradníčkem).
 Dokulilova spirituální lyrika úzce koresponduje s nábožensky orientovanou tvorbou Jana Zahradníčka a dalších autorů kolem katolické revue Akord. Témata vztahu jednotlivce k Bohu a věčnosti, vědomí teskně osamělého údělu člověka žíznícího po duchovní harmonii reflektuje Dokulil převážně rétorickým až hymnickým veršem připomínajícím Otokara Březinu. Vědom si protikladů a rozporů marnosti a milosti, touhy a nenaplněnosti, smyslnosti a čistoty hledá rovnováhu a smíření v projevech víry a náboženského citu i nostalgického obdivu a úžasu nad nepomíjejícností a skrytou tajemností přírodních krás. Vrcholná sbírka Lidský živote, reagující na hrozbu válečného požáru a okupaci, překonává úzkost z ohrožení národa a vlasti postojem hrdé statečnosti a vyznáním věrnosti svatováclavské tradici. Ve verších poválečné sbírky Tváří v tvář lyrik vykresluje kontury skrytého duchovního světa, který si udržuje velebnou setrvalost nezávislou na čase a zároveň se proměňuje pod vlivem citu a lásky. Dokulilovy eseje traktují různé kulturní a filozofické otázky formou kontemplativní meditace.

BIBLIOGRAFIE
Poezie: Křížové dni (BB 1935); Tvým slovem (BB 1937); Lidský živote (BB 1940); Tváří v tvář (BB 1947); Verše z pozůstalosti (BB 1994, ed. František Malý); Loučení (1995, vzpomínky, ed. František Malý).
Překlady: Hymny (1937; t. r. i 2. vydání s titulem Starokřesťanské hymny); J. H. Newman: Maria v litaniích (1939); A. K. Emmerichová: Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista (1948); Ludvík Blosius: Základy duchovního života (2000).
Ostatní práce: Učme se znát dějiny svého rodu (pojednání o významných lidech na Třebíčsku, 1940); Umělecké a historické památky v Třebíči (1951, ukázka z připravené knihy).
Uspořádal a vydal: Evangelium sv. Matouše z Bible svatováclavské (1939, s A. Vykopalem).

(* 24.01.1899 - † 01.02.1983)

* Praha

Prozaička, básnířka, literární historička
 Pocházela z rodiny stavebního podnikatele. Po absolvování dívčího reálného gymnázia Minerva (mat. 1918) studovala na pražské Přírodovědecké fakultě (do 1922, 1923 RNDr. prací O duševním životě rostlin), 1922–23 absolvovala stáž v Ženevě. Literární tvorbě se začala věnovat pod vlivem svého muže malíře, doktora přírodních věd a spisovatele Zdeňka Rykra (1900–1940, sňatek 1927); ovlivněna byla též Pražským lingvistickým kroužkem (který také podporovala), a především přátelstvím s Romanem Jakobsonem. S Vladislavem Vančurou spolupracovala na prvním díle Obrazů z dějin národa českého. Do 1945 nebyla zaměstnána, po válce byla jmenována kulturním atašé při čs. konzulátu v New Yorku, v dubnu 1948 však rezignovala a rozhodla se trvale zůstat v USA. Přednášela českou literaturu a literatury slovanské na univerzitách v Harvardu (1950–62), v Chicagu (1962–69) a v Berkley (1970–73). 1959 obdržela Guggenheimovo stipendium. Jako zaměstnankyně slavistického oddělení Harvard College Library shromáždila cennou sbírku české a slovenské literatury.
 Přispívala do novin a časopisů: Lidové noviny, Eva, Kvart, Slovo a slovesnost a Listy (Melantrich), po odchodu do exilu především do Proměn a Perspektiv (oba New York), dále do Sklizně (Hamburk), ojediněle do Studií (Řím). Dále publikovala v periodikách Harvard Library Bulletin (Cambridge), Books Abroad (New York). V Proměnách užívala šifry M. S.
 Milada Součková je představitelkou a zakladatelkou intelektuální linie české literatury. Do českého literárního kontextu přinesla netradiční postupy, rozvíjené především v anglosaské literatuře (Lawrence Sterne, James Joyce, Virginia Woolfová). Její tvorba je nesena dvěma výraznými sjednocujícími principy. Prvním je autorčin smysl pro experiment a destrukci literární konvence; druhým, zdánlivě opozitním, je hluboká znalost literární tradice a k ní příslušejících literárních struktur, které jsou mnohonásobně využívány jako stavebný prvek díla. Kontrast takto vytvořených rovin způsobuje napětí mezi odkazem k hotovému, uzavřenému světu literárních vzorců, symbolů, ikon a jejich permanentním zpochybňováním prostřednictvím nově utvářeného fiktivního kontextu, který je rozkládá, paroduje, ale i významově obohacuje. Takto navozeným aktem se promlouvající subjekt pokouší zbavit tlaku stylu a konvence, jejichž dominantní vliv potvrzuje proměnu bohaté skutečnosti v literární schéma. Její prózy rezignují na pevnou syžetovou stavbu i na časovou konsekvenci. Vypravěč kombinuje ultrarealistický popis všední banality se symbolickými odkazy k hotovým literárním textům, reflexi vlastního vypravěčského gesta s personalizací, vnitřními monology postav, které často nabývají podoby proudu vědomí. Surrealismem inspirovaný pokus o zápis vnitřní reality individua se objevuje v autorčině debutu První písmena i v knize Amor a Psyche, kde je již zřetelná snaha karikovat konvenční postupy výstavby prózy. Romány Odkaz a Zakladatelé na půdorysu tradičního tématu, příběhu o rozkladu měšťanské rodiny, předvádějí i rozklad literárních forem, které zobrazovanou společenskou vrstvu emblematizují. V útržcích vnitřních monologů, příběhových fragmentů je zde jako dominující, všepohlcující fenomén zobrazen čas. Úsilí o parodické využití tradičních žánrů pak vrcholí v dílech Škola povídek, která je jakousi učebnicí poetiky 18. a 19. století. V Bel cantu, příběhu průměrné zpěvačky toužící po úspěchu, autorka sleduje v mnoha rovinách proměnu skutečnosti ve fikci. Fascinace především nebezpečností této proměny se objevuje i v její – po válce vydané – próze Hlava umělce. – Již za války, v knize Žlutý soumrak, která byla inspirována japonskou poezií, si Součková ověřila možnost využít v novém kontextu tradiční básnické formy. Poezie pak výrazně dominovala autorčině exilové tvorbě. Její lyrika prostřednictvím intelektuálního experimentu „testovala“ schopnost a dynamiku významových možností slov i neobvyklých slovních spojení, v nichž se prolíná banální všednost s umělým světem literatury. Zájem o všednost sbližuje lyriku Milady Součkové s poetikou Skupiny 42. Významným inspiračním zdrojem, zvláště v lyrických textech z 50. a 60. let, se jí stal duchovní svět katolicismu, českého i italského baroka. V její poezii se však objevují rovněž tradiční exilová témata a motivy, jako nostalgie a hledání domova, vždy však jsou traktovány způsobem, který je činí součástí vnitřního světa subjektu a zbavuje schematické emblematičnosti (Pastorální suita, Sešity Josephiny Rykrové). – Autorčina činnost literárněvědná, psaná a publikovaná převážně v angličtině, má dvě linie. Soustředila se zejména na zkoumání výrazných literárních osobností a takových období, kdy česká literatura překročila úzce národní kontext a navázala dialog s evropským kulturním prostorem (The Czech Romantics, The Parnassian Jaroslav Vrchlický, Baroque in Bohemia). Značnou pozornost však věnovala i soudobé české literatuře a mimoliterárním vlivům, které ji od roku 1939 často násilně ovlivňovaly (A Literature in Crisis: Czech Literature 1938–1950, A Literary Satelite. Czechoslovak-Russian Literary Relations).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: První písmena (PP 1934); Amor a Psyche (P 1937); Kaladý aneb: Útočiště řeči (B, bibliof. , 1938); Mluvící písmo (B 1939); Odkaz (P 1940); Zakladatelé (P 1940); Žlutý soumrak (parafráze orientální poezie, 1942); Škola povídek (PP 1943); Bel canto (P 1944); Hlava umělce. Studie k větší práci (P 1946); A Literature in Crisis: Czech Literature 1938–1950 (studie, New York 1954); Gradus ad Parnassum (BB, Lund 1957); The Czech Romantics (studie, The Hague 1958); Pastorální suita (BB, Roma 1962); Neznámý člověk (P, Oklahoma – Lund 1962; 1995); The Parnassian Jaroslav Vrchlický (monografie, The Hague 1964); Alla Romana (BB, Řím 1966); A Literary Satelite. Czechoslovak-Russian Literary Relations (studie, Chicago 1970); Případ poezie (BB, Řím 1971); Baroque in Bohemia (studie, Ann Arbor 1980); Sešity Josephiny Rykrové (BB, Toronto 1981; rozšíř. s tit. Sešity Josefíny Rykrové, 1993, obsahuje i Vlastní životopis Josefíny Rykrové, ed. K. Suda).
Souborné vydání: Dílo Milady Součkové – 2 sv. v nakl. ERM: První písmena (sv. 1), Amor a Psyche (sv. 2, oba 1995); dále v nakl. Prostor: Odkaz a Zakladatelé (sv. 4, 1997); Škola povídek (sv. 5, 1998); Kaladý, Mluvicí pásmo a Svědectví (sv. 3, 1998); Případ poezie (sv. 10, 1999); Bel Canto (sv. 6, 2000); Dramata a monology (sv. 12, 2001); Hlava umělce (sv. 8, 2002); Krátká povídka (sv. 9, obs. Americká povídka a Velmi krátká povídka, 2003); Neznámý člověk (sv. 7, 2005).
Příspěvky ve sbornících: Neviditelný domov (Paříž 1954); Sound, Sing and Meaning. Quinquagenary of the Prague Linguistic Circle (Michigan 1976).
Uspořádala a vydala: Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové (1945, s B. Havránkem).

(† 2. února 1503 Litomyšl)

byl český cestovatel a spisovatel, člen Jednoty bratrské.
Roku 1490 byl členem poselstva Jednoty bratrské, které bylo vypraveno do Jeruzaléma a Egypta, aby tam hledali původní křesťanské církve, které se nezpronevěřili původnímu křesťanskému poslání. Toto byla víceméně snaha Jednoty vyřešit vlastní problémy nalezením původního křesťanství, které by přijala jako morální autoritu.

Dílo

Cestopis, též Kabátníkův cestopis – při hledání církve projel Malou Asii, Egypt, Jeruzalém, Sýrii a Palestinu. Tuto cestu popsal velmi věrohodně, přestože se dopustil řady zeměpisných a etnografických chyb. Nejedná se o chyby úmyslné či přikrášlující, ale o chyby pramenící z neznalosti. Z cesty se vrátil koncem roku 1492.

(* 13.01.1853 - † 03.02.1909)

* Jindřichův Hradec

Antonín Rezek byl český historik, pedagog a politik.

Antonín Rezek se původně vyučil hodinářem, vše ho ale táhlo k historii. Vystudoval dějiny na pražské univerzitě. Jiz za studií se seznámil s V. V. Tomkem, s nímž pak spolupracoval na monumentálních dějinách Prahy.

Po ukončení studií pracoval Antonín Rezek od roku 1875 v archivu Českého muzea. Po získání doktorátu filozofie vyučoval několik let na univerzitě v Praze. Po rozdělení univerzity v roce 1882 se stal mimořádným profesorem všeobecných dějin. V roce 1888 nastoupil na místo svého bývalého učitele V. V. Tomka na stolici rakouských dějin. Zabýval se zejména českými politickými dějinami 16. a 17. století a dějinami českého náboženského hnutí. Mnohdy byl již ve své době považován za jednoho z pokračovatelů F. Palackého.

V roce 1883 založil Antonín Rezek Sborník historický a po jeho zániku byl v roce 1895 při vzniku Českého časopisu historického, který s J. Gollem dva roky redigoval a jenž je dosud nejprestižnějším časopisem pro historické vědy u nás.

Společenské a politické zájmy Antonína Rezka předurčovaly i jeho životní osudy. V roce 1896 mu byla nabídnuta z Vídně vysoká funkce ministerského rady na ministerstvu vyučování. Funkci přijal a setrval ve vládních službách v letech 1900-1903 i jako ministr pro české záležitosti. V roce 1903 z vlády vystoupil velmi zklamán a rozčarován nevstřícným vztahem Vídně k českým záležitostem. Nahradil ho pak staročech Antonín Randa.

Ve svých padesáti letech, oslabován duševní chorobou, odešel Antonín Rezek z veřejného života do ústraní, vědecky se již aktivně neprosazoval a záhy zemřel.
Svými životními postoji, byť mohou být považovány za konzervativní, Antonín Rezek velmi prospěl především rozvoji českého školství, vědy a kultury.

Zvolení a korunování Ferdinanda I. za krále českého - 1877, hlavní Rezkovo dílo, o rok později vyšlo pod názvem Dějiny vlády Ferdinanda I. v Čechách.

Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách od vydání tolerančního patentu až do naší doby - 1887, toto dílo má svoji životnost a historickou platnost doposud

Dějiny saského vpádu do Čech (1631-1632) a návrat emigrace - 1889, monografie do Českomoravské kroniky

(* 17.03.1903 - † 04.02.1968)

  * Boskovice

byl významný český paleontolog a také autor populárně vědeckých knih pro mládež i pro dospělé.

Život

Josef Augusta se narodil v jihomoravském městě Boskovice roku 1903 v rodině berního úředníka. Po absolvování klasického gymnázia v rodném městě vystudoval v letech 1921 až 1925 přírodní vědy na Masarykově univerzitě v Brně (studium zakončil doktorátem), na které setrval až do roku 1931 v roli asistenta geologického ústavu. Od roku 1933 působil na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl nejprve docentem, od roku 1939 profesorem a v letech 1957-1959 děkanem.
Ve své vědecké práci se Josef Augusta zprvu zabýval permskou flórou a studiem prvohorních krytolebců a ryb. Brzy se však stal významným popularizátorem zejména v oblasti paleontologie, ale i stratigrafie a geologie. Mezinárodního věhlasu dosáhl zejména rekonstrukcemi pravěké flóry a fauny ve spolupráci s akademickým malířem Zdeňkem Burianem. Své vědecké dílo publikoval v četných našich i zahraničních odborných časopisech.
Josef Augusta je autorem sto dvaceti vědeckých publikací a řady populárně naučných knih pro mládež i pro dospělé. Podílel se také jako vědecký poradce na slavném filmu režiséra Karla Zemana Cesta do pravěku z roku 1955.

Literární dílo

Krytolebci ze spodního permu Boskovické brázdy na Moravě, 1936, vědecká publikace
O glaukonitické vrstvě s rybími zbytky z křídy plaňanské, 1936, vědecká publikace
Úvod do všeobecné paleontologie, 1936, vědecká publikace,
O larválních stadiích některých stegocephalů z českého permu, 1937, vědecká publikace
Zavátý život, 1941, populárně naučná kniha (první společná s malířem Zdeňkem Burianem), devět povídek ze života pravěkého tvorstva
Divy prasvěta, 1942, populárně naučná kniha (kronika pravěké přírody a tvorstva)
Karpatský jelen a jeho rod, 1943, vědecká publikace,
Draci a obři, 1947, populárně naučná kniha (tvorstvo pohádek a starých přírodopisů),
Lovci jeskynních medvědů, 1947, populárně naučná kniha (formou povídek přibližuje mladému čtenáři život neandertálského pračlověka)
Choroby a zranění pravěkých zvířat, 1948, vědecká publikace
Ztracený svět, 1948, populárně naučná kniha (beletristickou formou zpřístupněné paleontologické poznatky o životě pravěkých zvířat a o geologických epochách, ve kterých žila)
Pravěké ptactvo, 1949, populárně naučná kniha (vypráví o předcích našich ptáků i o ptácích vymřelých, a to chronologicky i systematicky podle rodů)
Z hlubin pravěku, 1949, beletristicky zpracované příběhy, které popularizují paleontologické poznatky o pravěkých, dávno vymřelých zvířatech a jejich boji o potravu a barvitě popisují přírodu různých geologických epoch (některé kapitoly objasňují významné nálezy, např. mamuta, zamrzlého v ledu na Sibiři, praptáka aj. )
Neandrtálci, 1951, kapitola z vývojových dějin člověka (učební pomůcka pro školy)
Z pradějin člověka, 1954, kniha shrnuje nejnovější poznatky o vývoji lidského plemene a na základě nálezů pozůstatků pravěkých lidí poutavě vylí jejich lovecký život, jejich postupné zdokonalování nástrojů a zbraní a jejich primitivní náboženské kulty a z nich vyplývající způsoby pohřbívání mrtvých
Z pradějin tvorstva, 1954, kniha vypráví o vzniku a vývoji života na zemi, seznamuje postupně čtenáře se živočichy pravěkých moří, s prvotní suchozemskou květenou, s praobojživelníky, s plazími obludami doby druhohorní a s praptáky (závěrem je pojednáno o Darwinově teorii a jejích předchůdcích)
Lovci mamutů a sobů, 1955, kapitola z vývojových dějin člověka (učební pomůcka pro školy)
Pradějiny koně, 1955, kapitola z vývojových dějin živočišstva (učební pomůcka pro školy)
Hlubinami pravěku, 1956, populárně naučná kniha (přehledem vývoje rostlinstva a živočišstva pro široké kruhy čtenářů)
Prehistoric Animals (Pravěká zvířata), 1956, anglicky
Z vývojových a kulturních pradějin člověka, 1957, antropologická publikace líčící v hlavních rysech cestu, po níž se ubíral vývoj člověka od dávných prapředků až k dnešku
Zrození Venuše, 1960, tři povídky o vzniku výtvarných děl pravěkých lidí
Prehistoric Man (Pravěký člověk), 1960, anglicky,
Opolidé a předlidé, 1961, kniha popisuje archeologické nálezy, dokládající vývoj člověka, portrétuje i vynikající antropology a podává historii vědeckých vývojových teorií
Prehistoric Reptiles and Birds, (anglické vydání knihy Pravěké ptactvo), 1961
Das Buch von den Mammuten (Kniha mamutů), 1962), německy
Prehistoric Sea Monsters (Prehistorické vodní příšery), 1964, anglicky
The Age Of Monsters (Věk obrů), 1966, anglicky
U pravěkých lovců, 1971, (z pozůstalosti), povídky z mladšího období starší doby kamenné.

Knihy jsou však poplatné své době a reflektují tehdejší znalosti o pravěkém světě. Obzvláště patrné je to v případě druhohorních dinosaurů, které popisuje podle tehdejšího přesvědčení jako studenokrevné a pomalé plazy, zatímco dnes převažuje přesvědčení o hbitých a u některých druhů i neobvykle bystrých tvorů, kteří jsou příbuzensky bližší ptákům než plazům.

(* 11.11.1821 - † 09.02.1881)

  * Moskva , Rusko

byl ruský spisovatel a filozof, prozaik, jeden z největších světových spisovatelů. Absolvoval vojenské ženijní učiliště, aby záhy z vojenské služby utekl k literatuře. Prvotinou, románem Chudí lidé (1846) navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem soustřeďoval už zde především do nitra postav, snažil se vyložit jejich vnitřní svět a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetávání s krutým okolním světem. Napsal pak ještě lyricky působivé Bílé noci (1848), a první ze svých hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka - novelu Dvojník (1846), pak však byl slibný rozvoj Dostojevského tvorby náhle krutě přerušen: pro členství v kroužku utopických socialistů (tzv. petraševců) je spolu s dalšími zatčen, odsouzen k smrti, odveden na popraviště a v poslední chvíli omilostněn a poslán nejprve na 4 roky do káznice a potom do vyhnanství na Sibiř. Teprve po deseti letech tělesných i duševních útrap, při nichž se mu prudce zhoršila i jeho choroba (padoucnice), se mohl vrátit do Petrohradu a věnovat se  znovu literární činnosti. Svědectví o pobytu v omské káznici dal v Zápiscích z mrtvého domu (1861). Po nich pak vytvořil  svou koncepci člověka: člověk není bytost čistě rozumová, nelze ho předem "vypočítat" a také s ním nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a jménem pokroku. K čemu vede snaha svévolně zacházet s jinými lidmi a vyvyšovat se nad ně, ukázal pak Dostojevskij na postavě Raskolnikova ve svém nejproslulejším románě Zločin a trest (1866). Protiklad k této postavě představuje hrdina následujícího románu Idiot (1868), kníže Lev Myškin, jenž je ztělesněním autorovy představy o dokonale krásném, mravním a ušlechtilém člověku, zosobněním křesťanské pokory a moudrosti, jenž je však podobně jako jeho blíženec Don Quijote, "krásný jedině proto, že je současně směšný". Z pozice svého křesťanského humanismu a přesvědčení, že člověk je spíš nositelem svobodné vůle než produktem společenských poměrů, odmítal Dostojevskij "nihilisty", kteří si podle něho, podobně jako Raskolnikov, osobovali právo násilím vnucovat lidem svou vůli i své představy o novém uspořádání společnosti. Zaútočil na ně zejména publicistickým románem - pamfletem Běsi (1871-72). V dalším románě Výrostek (1875) vykreslil morální rozpor chlapce, který poznává, že základem společenské skutečnosti jsou peníze a kariéra, a touží vlastnit milión, aby si ho nikdo netroufl urážet. Vrcholným dílem Dostojevského je rozsáhlý román Bratři Karamazovovi (1879-80), v němž je kriminalistická fabule o vraždě otce rodiny příležitostí k rozvinutí autorových pohledů na mravní a společenské problémy doby.

(* 19.05.1783 - † 12.02.1844)

  * Chrudim

byl významný český divadelník, herec, režisér, dramatik, dramaturg, překladatel, spisovatel, redaktor, publicista a divadelní ředitel. Jednalo se o jednu z vůdčích osobností českého divadla první třetiny 19. století.
Jan Nepomuk Štěpánek si původně vybral kněžskou dráhu. Pobyt v semináři přerušil roku 1800, kdy dobrovolně vstoupil do vojska verbovaného proti Napoleonovi. K teologii se sice ještě vrátil, ale před vysvěcením jej tehdejší vlastenecká společnost přivedla k divadlu, které si hluboce zamiloval.
Vystupoval jako ochotník, psal i upravoval hry pro česká divadelní představení. Aby se vůbec uživil, dělal nějaký čas nápovědu. Od roku 1812 zastával pak funkci dramaturga a režiséra českých představení ve Stavovském divadle, nějakou dobu byl dokonce jeho ředitelem.
Pro svou lásku k divadlu a vlastenecké nadšení byl obdivován, zvláštní umělecké hodnoty v jeho díle ovšem nenajdeme. V pražském Stavovském divadle začínal jako nápověda a nakonec se stal jeho ředitelem. Pro divadlo sám napsal, přeložil či upravil asi 130 různých děl, při určování repertoáru divadla jim však dával až příliš velkou přednost před díly jiných autorů. Psal také básně a sentimentální povídky, redigoval a vedl časopis Česká včela.
Jeho vnukem byl známý český herec Zdeněk Štěpánek a pravnuky pak všechny čtyři děti Zdeňka Štěpánka herci Jana, Martin, Petr a režisérka Kristina. Je pohřben v Praze na Vinohradských hřbitovech.
Nejznámější divadelní hry

Břetislav První, český Achilles, aneb Vítězství u Domažlic (1812),
Obležení Prahy od Švejdů (1812),
Čech a Němec (1816),
Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice (1817),
Berounské koláče (1818),
Loupežníci na Chlumu (1820),
Pivovár v Sojkově (1823),
Alína aneb Praha v jiném dílu světa (1825),

(* 23.03.1887 - † 25.02.1945)

  * Hronov

Malíř a spisovatel, básník, prozaik, esejista a dramatik, autor samostatných knih i knih, které napsal společně s bratrem Karlem; vůdčí zjev generace častokrát pojmenované po něma jeho bratru, jedna z nejvšestrannějších i nejvýznamnějších osobností české kultury mezi dvěma světovými válkami.
 
Narodil se 23.3.1887 v Hronově, v rodině báňského lékaře, jako prostřední ze tří sourozenců, mladšího bratra Karla (1890-1938) a starší sestry Heleny (1886-1961). Dětství prožil v Malých Svatoňovicích a v Úpici. Ve Vrchlabí vychodil dvouletou tkalcovskou školu (1901-03), a protože jeho školní prospěch nebyl valný, musel načas pracovat jako dělník v prádelně. V Praze vystudoval uměleckoprůmyslovou školu (1904-08) a už tehdy navázal mnohostranné styky s tehdejším umělec­kým děním, ovlivněným expresionismem a kubismem. V letech 1910-11 pobýval v Paříži a navštívil i Španělsko. Po návratu do Čech se stal jedním ze zakladatelů Skupiny výtvarných umělců (1911) a redaktorem jejího časopisu Uměleckýměsíčník(1911-12); později redigoval i orgán výtvarného spolku Mánes Volné směry (1912-13). Už v této době vznikaly i jeho první práce literární, většinou ve spolupráci s bratrem Karlem. Spolu s ním se podílel na vydání generačního Almanachu na rok 1914 a v r. 1918 na vzniku výtvarně  umělecké skupiny Tvrdošíjných. Po celé meziválečné období se vedle malířství, knižní grafiky a scénického výtvarnictví věnoval činnosti novinářské a literární. Spolu s bratrem Karlem působil nejprve v Národních listech(1917-20), později v Lidových novinách(1921-39). 1.9.1939 byl zatčen gestapem a po dobu bezmála šesti letvězněn v několika koncentračních táborech Dachau, Buchenwald,  Oranienburg-Sachsenhausen, Bergen-Belsen). 25.2.1945 byl odeslán ze Sachsenhausenu do Bergen-Belsenu; zemřel v jednom z vězeňských transportů, nakažen skvrnitým tyfem. Jeho literární dílo, nepříliš rozsáhlé, ale myšlenkově bohaté, bylo za umělcova života zastiňováno jak jeho vlastním dílem malířským, tak popularitou Karlovou. Teprve s odstupem let stalo se zřejmým, že také jako spisovatel - básník, prozaik, dramatik a esejista - patřil Josef Čapek k největším zjevům moderní české kultury. Šest knih napsal ve spolupráci s bratrem Karlem, ostatní sám.
Ze společné dílny vzešla Krakonošova zahrada(1918), obsahující v autokritickém výběru prozaické prvotiny z let 1908-11. Titul knížky naráží na místa společně prožitého dětství. Sedmero povídek, vydaných s názvem Zářivé hlubiny(1916)a vznikajících v letech 1910-12, bývalo často spojováno s hnutím novoklasicistickým, které dávalo přednost přesné dějové skladbě a stručnému záznamu postav před citovým úchvatem a dušeslovným popisem.
Společná dramatická prvotina bratří Čapků Lásky hra osudná(časopisecky 1911, pak v Zářivých hlubinách) byla ve své době zcela ojedinělým pokusem vybočit z tradičních žánrových mezí české komediografie a navázat na základy renesanční divadelnosti.
Dalším společným dílem bratří Čapků byla alegorická komedie Ze života hmyzu (1922).
K žánru filozofické revue, kterým byl obohacen vývoj nejenom našeho ale i celoevropského dramatu, se vrátila hra Adam Stvořitel(1927), třetía poslední společná hra. Přemíra abstrakce, didaktičnosti a filozofování a spolu s tím i skutečnost, že Adam Stvořitel jako by byl zopakoval všechny leitmotivy jejich předchozí tvorby, to všechno způsobilo, že se Čapkové jako dramatičtí autoři nadlouho odmlčeli.
Samostatná linie Josefovy literární tvorby počíná dvěma knížkami lyrizujících próz Lélio(1917) a Pro delfína(1923). Obě vznikaly v letech prv­ní světové války a mají tedy společné myšlenkové východisko s povídko­vými cykly Karla Čapka Boží muka a Trapné povídky.
Už v těchto Čapkových prózách je vytvořen okruh témat a motivů, které jsou v osnově i jeho jediné samostatné hry Země mnoha jmen(1923).
Z kontextu Čapkovy prozaické tvorby vybočuje nejvíce jeho Stín kapradiny (l930), baladická novela s „tajemstvím".
Kulhavý poutník (1936)je kniha Čapkových meditací o životě a nad životem, dílo, v němž skepse spekulujícího rozumu je překonávána lásky­plnou pozorností básníka k životní realitě, jaká je a jak ji prožíváme.
Kul­havý poutník je knížka ojedinělá, a to nejen v kontextu české prózytřicá­tých let, ale v celé moderní české literatuře. Jejím pokračováním jsou do jisté míry deníkové zápisy z let 1936-39, vydané teprve po Čapkově smrti s názvem Psáno do mraků (1947).
Ideál jednoty tvůrce a díla, jejich mravní podmíněnosti a sou­vztažnosti dokázal naplnit i ve svých Básních z koncentračního tábora(1946), jedné z nejhlubších českých knih o lidském životě.
Rozsahem nevelká, ale umělecky významná byla Čapkova tvorba určená dětem (a spolu s nimi i dospělým): Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech(1928); Dobře to dopadlo   aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové (1932),dramatizace pohádky O tlustém pradědečkovi a loupežnících ze společné knížky Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek  (1932), Povídejme si děti         (posmrtně, 1954). Podobně jako v pohádkách Karla Čapka je i v základech Josefova pohádkového vyprávění prastará motivika lidové obraznosti; je však neustále oživována poetičností moderní doby, přičemž různé anachronismy, vznikající ze vzájemného spojení obou před­stavových oblastí, podporují komický a rozmarně zábavný účin jednotlivých dílek, zalidněných kromě tradičních pohádkových bytostí i lidmi z reálného okolí. Nemenší pochopení pro dětský svět a jeho obraznost projevil Josef Čapek i jako malíř a ilustrátor.
V poměrně rozsáhlé a různorodé produkci tzv. menších literárních fo­rem a pomezních žánrů tvoří nejsourodější celek Čapkovy knížky o umě­ní: Nejskromnější umění(1920), Jak se dívat na moderní obrazy(1935), Umění přírodních národů (1938).
Málo o mnohém (1923), Umělý člověk (1924), Ledacos (1928), Rozpomínky (1947) a O sobě(1958) přinášejí výběr Čapkovy fejetonistiky, kulturní publicistiky i vzpo­mínkových próz, dokreslujíce nejedním významným detailem celkový profil umělecké osobnosti, tak mnohostranně i hluboce zakotvené v kul­turním dění meziválečných let.