Drobečková navigace

Úvodní stránka > Výročí osobností > Březen

Březen

Mrštík Vilém

(* 14.05.1863 - † 02.03.1912)

  * Jimramov

byl český spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik.
Vilém Mrštík se narodil v Jimramově na Českomoravské vrchovině jako mladší ze sourozenecké čtveřice synů ševce z Jimramova. Už roku 1869 se s rodiči a bratry odstěhoval do Ostrovačic a záhy (1874) pak do Brna. Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze na Malé Straně. Po maturitě se pokusil o studia práv, ale kvůli uměleckým zájmům je nedokončil. Po několika letech života v Praze se odstěhoval zpět na Moravu, tentokrát k bratrovi Aloisovi do Divák u Hustopečí, které se díky jejich aktivitě staly jedním z center moravské kultury.
Od roku 1895 patřil k signatářům Manifestu České moderny. Zařadil se k překladatelům a propagátorům ruského realismu, hlavně Dostojevského, Turgeněva, Gogola a Tolstého, podobnou pozornost věnoval i francouzským realistům. Zabýval se i literární kritikou, kde obhajoval syrovost a pravdivost francouzského realismu, především Émila Zoly a Guy de Maupassanta. Mrštík přispíval do Zory, Ruchu, České revue a později i do Lumíru.
Část literárního díla vznikla v ojedinělé spolupráci s bratrem Aloisem. Nejdůležitějším výsledkem bratrské spolupráce je drama Maryša (1894), které bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby, o čemž svědčí dodnes časté uvádění na domácích jevištích. Bratrskou spoluprací vznikla také kniha Rok na vsi, kde v devíti dílech popsali život obce Hrabůvky. Nadčasovou hodnotu si zachovala polemická brožura Bestia triumphans z roku 1897, ve které se věnoval otázkám ochrany památek. Obálku brožury nakreslila Zdenka Braunerová (s ní Viléma Mrštíka poutal hluboký vztah, který se nicméně rozpadl těsně před svatbou). Lyrickou notu si vyzkoušel v Pohádce máje. Příběh lehkomyslného studenta Ríši a jeho milované Helenky se stal klasickým i díky filmovému zpracování režiséra Otakara Vávry z roku 1940. Prvky naturalismu má jeho Santa Lucia. Jeho poslední a nedokončené dílo Zumři jakoby předznamenalo tragédii konce jeho života.
Tvůrčí i osobní krizi vyřešil Vilém Mrštík 2. března 1912 sebevraždou.
 
Dílo

Santa Lucia – román, jedná se o příběh osamocení, sebeuvědomění, ztráty iluzí a smrti chudého brněnského studenta po jeho příchodu do Prahy. Autor zde vykreslil s impresionostickou senzualitou a s ostře viděnými detaily vnitřně kontrastní, skeptický obraz reality nazírané romanticky snivou a intenzivně cítící vyhraněnou osobností. V knize vyznává autor svou lásku k Praze.

Pohádka máje – impresionistický román, jednoduchý příběh mladistvé milostné citovosti a přírodní senzivnosti, ústící v útěk před znevšedněním měštˇáctví do přírody. Autor impresionistickým stylem zvýraznil úlohu vypravěčského subjektu. Kniha pojednává ovztahu měštˇáckého a pohodlného Ríši k poctivé, milé a prosté venkovské dívce Helence.

Zumři – rozsáhlý román, na kterém Mrštík pracoval od poloviny 90. let, vycházel po částech časopisecky.

Rok na vsi - rozsáhlá kronika moravské dědiny, na které se Vilém podílel se svým bratrem Aloisem. Je zde zdůrazněna autonomní síla a rovnovážnost bytí moravského venkovského společenství v souladu i v konfliktech s přírodním časem a řádem.

Dojmy z cest po Šumavě, Krkonoších

Kniha cest – povídky, lyrické prozy a črty, okouzlení jihomoravskou a českou přírodou, malířské vidění bezprostředně zachycující smyslové podněty, dojmy. Realisticky laděné příběhy z moravského venkova a pražského prostředí.

Bavlnkova žena – povídky, spolu s Aloisem Mrštíkem
Stíny
Obrázky
Moje sny – literární kritika
"Zlatá nit" - tematicky nesourodý soubor přírodních i a rodinných obrázků, bezprostředních nápadů, črt, úvah, fragmentů a epigramů, dílo je výrazem tvůrčí krize.
"Cesta do Ruska" - posmrtně vydaný soubor, jedná se o cestopisné fejetony.

Divadelní hry

Maryša

Tato hra patří k vrcholům českého realistického dramatu. Děj se odehrává na slovácké vesnici. Mladá dívka Maryša je z finančních důvodů nucena provdat se za vdovce Vávru, který má z předchozího manželství tři děti. Nové manželství není šťastné a končí tragicky – Maryša Vávru otráví jedem v kávě. Toto drama řeší majetkové poměry a nerovný vztah muže a ženy. Jde o kritiku poměrů na vesnici. Námět je od Aloise Mrštíka, hru zpracoval Vilém Mrštík.

Paní Urbanová – naturalistické drama o manželské nevěře
Anežka- drama, tragický milostný vztah, souboj rozumu s citem. Umělec, který touží uskutečnit svůj tvůrčí sen, obětuje lásku i život milujjící dívky.

Překládal z francouzské a především z ruské literatury (Lev Nikolajevič Tolstoj).

Masaryk Tomáš Garrigue

(* 07.03.1850 - † 14.09.1937)

  * Hodonín

byl pedagog, politik a filozof. V roce 1918 se stal prvním československým prezidentem.
Masaryk se narodil jako "Tomáš Jan" krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku, žijící na moravském Slovácku, jeho matka, Terezie Kropáčková (1813 - 1887), rodem Hanačka byla německé národnosti, negramotný otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823 - 1907) slovenské. Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852 - 1873) a Ludvíka (1854 - 1912). Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal, z Vídně vrátil se do rodného kraje, začal se učit kovářem, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a začal se připravovat k studiu na gymnáziu. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.
Masarykův původ po otci se ovšem stal předmětem různých romantických dohadů, Masárikovo otcovství bylo v literatuře mnohokrát zpochybněno a vyskytly se i snahy připsat TGM židovskou nebo habsburskou krev. Většina historiků ale tyto tendence ignorovala.
Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu v Brně byl podporován jednou z nich, rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s kterou v roce 1869 odešel do Vídně, aby dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě (1872) začal studovat filosofickou fakultu. Během studia se seznámil s Franzem Brentanem, novým profesorem filosofie, který přišel do Vídně v dubnu 1874.
Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (1876), na cestu po Itálii a na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.
Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu z filozofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Jeho náhlost zase naopak pozdržela docenturu. Ve Vídni tedy Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a „kondicemi“, vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent.
Už za dob studií byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A. V. Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.
Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých nacionalistů stal vlastizrádcem.
V roce 1879 se Masaryk stal otcem Alice a 1880 Herberta. Jako docent čekal ve Vídni na akademický postup. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a proslavila Masaryka i v zahraničí.
Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala Masarykova česká studie o hypnotismu, magnetismu zvířecím) a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet. Jedním z jeho žáků byl i český překladatel Matěj Netval.
V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu, zatlačujícího upřímné vlastenectví – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve zase svými názory na ni. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Jako fundovaný a ve světě již uznávaný filosof si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil.
Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního Athenaea.
Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do Zemského sněmu. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.
I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který se stal i úspěšným deníkem), na jejichž vzniku se aktivně podílel.
Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus, který vycházel jen ze slepé nenávisti ke všemu německému a nedobře nesl rozrůstající se antisemitismus. Jeho aktivita v roce 1899, kdy se zasazoval o obnovení procesu s židem Hilsnerem, který byl odsouzen za údajnou rituální vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové, to ostatně dokázala. Podobně jako u sporu o zfalšované rukopisy byl opět vystaven nenávisti, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila v tom, že jeho místo je právě v Čechách. Nezanedbatelné datum je 31. březen až 1. duben 1900, kdy T. G. Masaryk zakládá Českou stranu lidovou - pokrokovou, později známou jako realistickou.
Masaryk byl hluboce věřící člověk, ale hledající pravdu i v náboženství. A tak uvítal i vznik Volné myšlenky, kterou vnímal především jako antiklerikální hnutí, které by mohlo přispět k podpoře nového, pravdivějšího a upřímnějšího náboženství.
Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci – zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňuje boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navazuje na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.
K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.
V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem. “ Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Masaryk obdivovla sicilskou Mafii, proto byla česká odbojová organizace nazvána Česká mafie.
V září emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií, kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“, pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti Aehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World).
Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolců, kteří byli další zálohou v zajateckých spolcích pro vstup do čs. legií. Pátá divize pražská nabídla T. G. Masarykovi "majitelství", které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel - "tatíček" a ruskou generalitou mu byla prokazována úcta náležící prezidentovi ještě neexistujícího státu (čestné stáže, přehlídky, vítání, oslovení gospodin president). Legie budoval nejen prostřednictvím našich časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale i fyzicky, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s našimi raněnými, i vzniklých osmi divizí vojska pěšího, tří divizí jízdních, divizí dělostřeleckých a záložního korpusu. Zařizoval jim též zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště, byl "kvartýrmajstrem" legií na sibiřské magistrále. Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Strastiplnou cestou lazaretním vlakem nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes Koreu a lodí, poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií – předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.
29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA, 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy, žádán o projevy, zasypáván květinami a podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. 30. května podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin, přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky porobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu v troskách ležícího Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.
ČSR

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí, po přistání v Británií přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Čerstvé československé hranice překročili 20. prosince v Horním Dvořišti, kde jej přivítalo nově zvolené Národní shromáždění a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů slavnostní cestou Prahou, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z loggie Národního divadla, na Staroměstském náměstí, a ve Sněmovní ulici složil první slib prezidenta Národnímu shromáždění.
Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. V květnu 1920 je zvolen TGM prezidentem republiky podruhé. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou „domácnost“, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl jak uvedeno výše TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok je rovněž rokem 7. všesokolského sletu a pan prezident přijíždí na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.
Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce odchází na věčnost i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem i když zůstali osobními přáteli.
V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. Překonal též (bez penicilinu) zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V květnu 1927 je zvolen prezidentem republiky potřetí. V roce 1926 a 1932 přijíždí na koni na 8. a 9. všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslaví poslední projížďkou Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po tehdejší Parlament na dnešním náměstí Jana Palacha. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Jeho slib byl přenášen v přímém přenosu československým rozhlasem. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Jeho poslední vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na velkém Masarykově státním stadionu na Strahově, který za jásotu a dojetí statisíců několikrát objel v otevřeném automobilu, naposledy jim zamával šátkem v levé ruce a tak se rozloučil se svými pražany, mezi nimiž i jako prezident chodil pěšky i přítomnými legionáři, kteří v něm viděli svého nejvyššího velitele - "tatíčka". O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec".
Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n. , z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7. 3. 1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk). Když „Tatíček Masaryk“ 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán svědčí i to, že se říkalo : „dokud bude žít Masaryk, Hitler nezačne válku“.
Nevyřešené problémy
V čem se nepodařilo předválečnou ČSR „odrakouštit“, jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:

Masarykovi a spojencům se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný.

V odpůrcích „Hradu“, jak představitelé extrémnější pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci „Hradu“ jej ale označují za liberální a reformní socialistickou politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi „Hradem“ a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části „místodržení“ a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.

Podle některých zdrojů (Masarykův ústav AV ČR) Masaryk také marně usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru – podle jiných, četných zdrojů ale právě takové uspořádání odmítal. Ať je tomu jak je – Masaryk často měnil své názory (tuto domněnku nelze všeobecně přijmout, viz přednášky Prof. Randy-Kruliše, pro Masarykovu společnost, otázku je nutno podrobněji studovat a pak si teprve udělat soud o stálosti a nestálosti Masarykových názorů) – tento návrh neuspěl jak pro silný odpor československé nacionální pravice, tak i pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Ta vedla k nerovnoprávnému postavení, k diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské), k tzv. „čechoslovakismu“, „čechismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů. Tento centralismus odpovídal i potřebám za druhé světové války rostoucího imperialismu SSSR a s jeho podporou instalovaného komunistického režimu v poválečném Československu s brutálním odtržením Podkarpatské Rusi. V konečných důsledcích přispěl k definitivnímu rozpadu Československa na přelomu let 1992/93.

Životopisná data
Studia
(stručný přehled)

1872 – maturita, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity, obor filologie
1876 – doktorát vídeňské univerzity

Pedagogická činnost
(stručný přehled)

1876–77 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku
1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě
1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze
1897 – profesorem Karlovy univerzity

Soukromý život
(stručný přehled)

1850 – narozen v Hodoníně
1869 – odchod z Brna do Vídně
1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení
1878 – sňatek v New Yorku
1879 – narození dcery Alice
1880 – narození syna Herberta
1882 – přistěhování do Prahy s rodinou
1886 – narození syna Jana
1890 – narození dcery Eleanory a její úmrtí
1891 – narození dcery Olgy
1898 – narození dcery Hany a její brzké úmrtí (Hanička, Eleanor - viz výše, stejná osoba)
1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti zůstaly v Čechách)
1915 – úmrtí syna Herberta
1918 – návrat do Prahy z exilu
1923 – úmrtí manželky Charlotty
1937 – zemřel v Lánech

Politická činnost
(v letech 1914–18 v kontextu souvisejících událostí)
Vídeň

1875 – předseda Českého akademického spolku ve Vídni
1877 – prosazuje vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů

Praha a Vídeň

1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus
1887 – první cesta do Ruska
1888 – druhá cesta do Ruska
1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy, přijat k mladočechům
1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy
1891–93 – Zemský sněm, mandát za mladočechy
1893 – vzdává se obou mandátů
1899 – Polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu
1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. „realisté“
1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA)
1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů
1907 – třetí cesta do USA účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky
1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu
1910 – třetí cesta do Ruska

První světová válka

1914 – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou)

Švýcarsko

1914–15 z Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k exilu a krajanům v Evropě, USA

1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie
4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě)
3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou)

Paříž, Londýn
(1915)

září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna
říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska
v Paříži založeno Comité d'action tchèque à l'étranger exilovými a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků
14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl

1916

únor – Comité d'action tchèque à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou
také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku
další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě

Rusko

1917

červen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení čs. jednotek
prosinec – Francie povolila zřízení čs. jednotek na svém území

1918

únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševistickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky
v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe (Nová Evropa), politický program uspořádání poválečné Evropy
březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA

USA
(1918)

květen – triumfální přijetí desetitisíci v Chicagu jako i o něco později v New Yorku, následuje turné po USA, během kterého Masaryk lobuje pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet je odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. Washington Post a New York Times)
Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepisuje, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR z roku 1920 chybí a je pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR)
19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhají až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk dosáhl Wilsonovy plné podpory
28. června – prezident Wilson vyhlašuje že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády
29. června – Francie uznává Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády (především Benešova a Rašínova práce)
9. srpna – Británie obdobně uznává ČSNR a navíc vyhlašuje Čecho-slováky za spojence
3. září – USA obdobně uznávají ČSNR jako vládu a spojence
5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu a zároveň uznává 14 bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska
14. října – Beneš a Rašín oznamují v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem
15. října – Francie uznává Prozatímní československou vládu
17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejňuje svůj manifest o federativním uspořádání své říše
18. října – Masaryk zveřejňuje Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval) a vyhlašuje jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský stát
Wilson odmítá návrh mírové dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukazuje na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I.
23. –26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce centralistické čs. vlády)
28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabízí okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků, tzv. „muži 28. října“, doví o kroku Karla I. narychlo vyhlašuje samostatný stát)
30. října – Slovenská národní rada vyhlašuje v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vychází přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace se ale „ztrácí“
13. listopadu – Národní výbor vyhlašuje prozatímní ústavu
14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), volí Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostní německých a maďarských)
18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA, hlasování v kostelích po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro
4. prosince – Spojenci uznávají Československo

Česko-Slovensko
(1918)

20. prosince – Masaryk překračuje z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijíždí 21. prosince do Prahy, bouřlivě vítán nadšenými davy

podzim 1918 – jaro 1919 – čs. legionáři a vojenské jednotky zakročují proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území
1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sèvres, čs. záležitosti pod Benešovým vedením)
1919 – 8. května na setkání rusínských rad v Užhorodě vyhlašuje nově založená Karpatoruská Ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Česko-Slovensku, vychází při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii.

Československo

1920 – 29. února vyhlašuje Národní shromáždění (dřívější Revoluční parlament) novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet nacistické okupace v letech 1938/39), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného „československého národa“
1920 – Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934
1935 – 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval

Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti Edvarda Beneše a rodiny.
Dílo

Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881
Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 (4. č. vyd. )

Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň 1887
Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd. )
Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd. )

Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd. )
Naše nynější krise. Praha 1895
Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd. )
Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd. , Naše nynější krize 7. vyd. , Jan Hus 9. vyd. )

Karel Havlíček, Praha 1896
Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd. )

Moderní člověk a náboženství, Praha 1896
Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd. )

Otázka sociální, Praha 1896
Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II. , MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd. )

Nová Evropa, Praha 1918
Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)
Rusko a Evropa I. – III. , ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd. , 3. díl 1. vyd. )

Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918. , Praha 1925, 1930, 1936, 1938
Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918

 Nejedlý Zdeněk

 (* 10.02.1878 - † 09.03.1962)

  * Litomyšl

byl český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel, který (ať už v pozitivním i negativním smyslu) výrazně ovlivnil české kulturní ovzduší dvacátých až padesátých let 20. století.
Narodil se v rodině učitele a muzikanta Romana Nejedlého, významného regionálního kulturního pracovníka v Litomyšli, který se osobně znal s tehdy začínajícím spisovatelem Aloisem Jiráskem. Tato známost později ovlivnila též jeho syna Zdeňka, který již během gymnaziálních studií projevil zájem o historii a hudbu.
Vystudoval historii a estetiku na filosofické fakultě české university v Praze, byl (mimo jiné) žákem profesora Jaroslava Golla a muzikologa Otakara Hostinského. Na Univerzitě Karlově se stal ordinářem hudební vědy, habilitoval se roku 1905, od 1909 byl mimořádným, od 1919 řádným profesorem.
Zpočátku věnoval svůj historický zájem husitské epoše, první významnou prací je studie o misii Jana Kapistrána (Česká missie Jana Kapistrána v Českém časopise historickém, 1900), publikoval edici Prameny k synodám strany pražské a táborské (1900). Roku 1904 vyšlo dílo Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, po němž následovaly další dva svazky (Počátky husitského zpěvu, 1907 a Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, 1913). Prolíná se zde historie s muzikologií, Nejedlý vykládá husitský zpěv v širokých dobových souvislostech, takže ve výsledku jde vlastně o syntézu dějin husitského hnutí.
Vedle husitství se Nejedlý zabýval dějinami rodného města. Z původně plánovaného projektu, který měl dosáhnout do 16. století, vyšel však pouze 1. díl (Dějiny města Litomyšle a okolí I. , 1903), pojednávající o litomyšlském biskupství. K tématu se autor po letech vrátil v populárně laděné knize Litomyšl. Tisíc let života českého města (1903).
Tři monografie: Smetana, Masaryk, Lenin
Druhým okruhem Nejedlého badatelského zájmu je období národního obrození. Na životě Bedřicha Smetany se pokusil v širokých souvislostech vylíčit pokud možno veškeré vlivy, formující skladatelův život. Opět, jako u dějin husitského zpěvu, tak monografie překračuje běžný rámec a stává se obrazem národní a kulturní atmosféry doby. Takto koncipované dílo bylo ovšem nad síly jednotlivce a proto zákonitě zůstalo nedokončeno. Nejedlého metodu výstižně charakterizoval historik František Kutnar: "Historik, který měl velký smysl pro detail, dobový kolorit, prostředí a plasticitu děje, rozběhl se v jejich dokumentaci do nezvládnutelné šíře a místy k tak mikroskopickému popisu, že nebylo v jeho silách zvládnout veškerý materiál a dát dílu únosnou a ústrojnou skladbu. "[1]
Bedřich Smetana I. -VII. (1924-1933), nejobsáhlejší dílo Nejedlého, tak zachytilo pouze Smetanovo mládí. Autorova vyhraněnost vede až k přehnané polarizaci, kde vysoko hodnotí české, vlastenecké, pokrokové dílo Smetanovo (ale i Foersterovo nebo Fibicha) a naopak příkře odsuzuje dílo Dvořáka či Josefa Suka. Tato stanoviska, která ve své době mohla být půdou pro diskuzi, však po druhé světové válce napáchala mnoho škod. [zdroj? ]
Nedokončena zůstala i druhá rozsáhlá Nejedlého monografie. T. G. M. , díl I. -IV. (1930-1937) končil IV. dílem u Masarykových vysokoškolských studií. I zde jde více o vylíčení kulturní a politické atmosféry druhé poloviny devatenáctého století než o klasický životopis.
Třetí monografie, Lenin I. -II. (1937 a 1938) obrací zájem autora na dějiny SSSR. Dílo rovněž zůstalo nedokončeno.
Nejedlý jako duch nestálý nevydržel u jedné látky, přebíhal, inspirován novými podněty, od tématu k tématu. Šíře jeho badatelských zájmů však není nahodilá, Nejedlý se snaží vždy vystihnout progresivní prvky národních dějin, které vedou k pokroku, demokracii, humanitě. Tak vidí progresivního činitele nejen v husitské revoluci, ale i v národním obrození, politickém a kulturním kvasu konce 19. století, i v ruské říjnové revoluci. Nejedlý chápe poslání historika nejen v poznání skutečnosti, ale i ve vztahu k dnešku, k vyzvednutí pozitivních hodnot. To je patrné dále jak na knize Bílá hora, Habsburg a český národ (1920), v níž tvrdě odsoudil stavovské povstání jako nelidové, nečeské a zpátečnické, tak i v názoru, že komunisté jsou dědicové nejen husitských a národně obrozeneckých tradic, ale i dovršitelé Masarykova díla (viz Komunisté - dědici velikých tradic českého národa, 1946). Tím se paradoxně Nejedlý zcela odchyluje od poúnorové komunistické linie.
 Pozdní práce
Poválečné historické dílo nese zjevný úpadek tvůrčích sil Nejedlého. Pokus o velkolepou syntézu českých dějin v pojetí Palackého (Dějiny národa českého I. -II. , 1949 a 1953) zákonitě ztroskotal a přinášel překonané a sporné názory. Hodnotný byl pouze úvodní historiografický přehled, protože v té době dosud scházela větší syntéza dějin českého dějepisectví.
Negativní ohlasy vzbudila též kniha Staré pověsti české jako historický pramen (1953), která staví na nepodložených hypotézách. V roce 1948 vyšel spis 30 let Sovětského svazu.
Nejedlého veřejná a politická činnost
 Do roku 1918
Zájem o Bedřicha Smetanu ho přivedl do Společnosti pro postavení pomníku Bedřicha Smetany (založen 1909), později přeměněné ve Společnost Bedřicha Smetany. Politicky byl organizován v Masarykově realistické straně.
Před první světovou válkou zasáhl do sporu o smysl českých dějin (Spor o smysl českých dějin, 1914). Jeho podnětné názory sice nedospěly k ucelěnějšímu závěru, zasáhly však plodným způsobem do diskuse, na jehož krajních pólech stáli historik Josef Pekař a filozof T. G. Masaryk. Nejedlý chápal, že z hlediska historika je třeba Masarykův názor o smyslu českých dějin odmítnout, ale zároveň mu přiznal kladnou hodnotu v politickém uvědomění českého národa.
V roce 1917 podepsal Nejedlý Manifest českých spisovatelů.
 Meziválečná éra
Ihned po převratu se Nejedlý zapojil do veřeného života s mnohem větším nasazením než dříve. Po rozpadu Realistické strany nevstoupil, na rozdíl od většiny jejích členů, do Československé strany socialistické (ačkoliv s jejím anarchokomunistickým křídlem sympatizoval), ale založil společně s Emanuelem Rádlem Realistický klub (21. Března 1920). Ten se ale již příštího roku rozpadl pro politické neshody mezi oběma hlavními představiteli.
Od dvacátých let byl Nejedlý členem nepřeberného množství spolků, často v nich zastával vedoucí funkce. Jednalo se vesměs o spolky radikálních levicových intelektuálů, případně později organizace zaměřené na mezinárodní dělnickou solidaritu a propagaci Sovětského Svazu. Krom toho přednášel v letech 1919-1923 pro Dělnickou akademii a pro Svaz osvětový (roku 1925 přejmenovaný na Masarykův lidovýchovný ústav) a pro Učitelskou unii. R. 1924 byl jedním z hlavních organizátorů jubilejních Smetanových oslav.
1. 12. 1921 vyšlo první číslo časopisu levicových intelektuálů Var, který Nejedlý založil a redigoval a ve kterém mimo jiné vycházela proletářská poezie tehdy začínajících básníků (např. Jiřího Wolkera). Stál rovněž u zrodu Proletkultu (1921), který v roce 1924 splynul s KSČ. Nejedlý se poté stal v roce 1932 předsedou dalšího nezávislého levicového spolku, Levé fronty (založené 1929), od roku 1935 byl předsedou Mezinárodního sdružení marxistických historiků (od příštího roku se spolek jmenoval Socialistická akademie).
Od 1926 byl předsedou Mezinárodní dělnické pomoci, od 1927 pracoval v ústředním výboru Rudé pomoci. Ve třicátých letech byl předsedou Antifašistického výboru.
Na ustavující schůzi 2. Března 1925 byl zvolen předsedou Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem (od 1931 Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR), byl též členem Společnosti přátel Sovětského svazu.
Ačkoliv se nestal členem žádné strany, Nejedlého sympatie plně patřily KSČ. Již od roku 1923 přispíval do Rudého Práva a v roce 1929 svým veřejným vystupováním podpořil Gottwaldovo křídlo ve straně. Zachovával si však svérázné názory, odlišné od oficiální linie KSČ. Pozitivně smýšlel například o T. G. Masarykovi a jeho pojetí humanismu.
Politická činnost v exilu a po roce 1945
V roce 1939 emigroval s pomocí komunistické strany do Sovětského svazu. Obdiv k této zemi a jejímu systému ho nepřešel ani při jejím dlouhodobějším poznání z autopsie. Publikoval politické stati a míval pravidelné projevy v rozhlasovém vysílání pro okupované Československo, od roku 1941 byl místopředsedou Všeslovanského výboru. V emigraci rovněž konečně vstoupil do KSČ. Stalo se tak v roce 1939, členství mu bylo přiznáno zpětně k roku 1929. Druhá světová válka ho však připravila o syna - hudební skladatel Vít Nejedlý padl jako příslušník Rudé armády 2. ledna 1945 a manžel dcery Zdeny, MUDr. Miloš Nedvěd, zemřel v koncentračním táboře.
Po osvobození zastával četné státnické funkce. Ve Fierlingerových vládách (4. dubna 1945 – 2. července 1946) byl ministrem školství a osvěty, v první Gottwaldově vládě (2. července 1946 – 25. února 1948) pak ministrem práce a sociální osvěty. Od 25. února 1948 do 31. ledna 1953 zastával opět funkci ministra školství a národní osvěty, poté byl náměstkem předsedy vlády (31. ledna – 14. září 1953), nakonec až do smrti ministrem bez portfeje. Na VIII. sjezdu KSČ (březen 1946) se stal členem ÚV a zůstal jím až do roku 1954.
V nesčetných projevech nejprve propagoval politiku Národní fronty (na manifestaci kulturních pracovníků v Lucerně 29. května 1945, na manifestačním sjezdu učitelstva 14. -15. července 1945, na I. sjezdu československých spisovatelů atd. ). Vyvrcholením bylo vystoupení na manifestaci Gottwaldových přívrženců 25. února 1948.
Jeho historické názory však byly odmítnuty na II. sjezdu československých historiků (5. října 1947) a rovněž jako ministru školství se Nejedlému nepodařilo prosadit reformu školství, proti níž se postavili lidovci, národní socialisté a katolická církev. Zákon o jednotné škole byl tak přijat až 21. dubna 1948. Mimo jiné zavedl devítiletou školní docházku a otevřel cestu ke komunistické a ateistické ideologizaci školství a likvidaci církevních škol.
I po válce se Nejedlý angažoval v různých kulturních organizacích. Inicioval vznik Socialistické akademie (1947), v prosinci 1947 se stal předsedou Československé akademie věd a umění, na ustavujícím sjezdu Svazu československo-sovětského přátelství (22. února 1948) se stal rovněž jeho předsedou a zůstal jím až do smrti. Spoluzaložil a stal se prvním předsedou Československé akademie věd (ustavena 17. listopadu 1952).
Zatímco za první republiky platil Nejedlý za sice ostrého a nekompromisního, ale podnětného polemika a glosátora, za zasvěceného komentátora politického života, ve stáří v proměněných politických poměrech se vykrystalizoval v ješitnou neomylnou autoritu. Jeho účast na všech možných kulturních akcích, pravidelné nedělní projevy v rozhlase a vyjadřování se ke všemu velice snížily jeho prestiž. Duchovní úpadek byl zřejmý též např. na schvalování politických procesů, přestože ve 20. letech Nejedlý neohroženě vystupoval proti trestu smrti.
Nejedlého poúnorové působení v oblasti kulturní politiky je chápáno vesměs negativně. Nadále prosazoval dílo Bedřicha Smetany, společně s Gottwaldem inicioval Jiráskovu akci (10. listopadu 1948), masové vydávání spisů Aloise Jiráska. Všeobecné zpřístupnění kvalitních klasických děl starší české literatury bylo jistě záslužné (není bez zajímavosti, že na prosazování Jiráska měl finanční zájem, neboť za vydávání jeho děl dostával tantiémy, na druhé straně dlužno připomenout, že v roce 1926 odmítl finanční odměnu ze státní ceny za druhý díl smetanovské monografie s tím, aby částka byla poskytnuta na prospěšnější věci), ale šlo ruku v ruce s odsuzováním předválečné moderní tvorby a s propagací tendenčního socialistického realismu. Nejedlý zdaleka netvořil kulturní politiku KSČ sám (velký vliv měli zejména Václav Kopecký, Gustav Bareš, Ladislav Štoll, ale i další), jakožto ministr kultury a zasloužilá autorita nese výrazný podíl na ustrnutí literární, hudební a divadelní tvorby, která nový rozvoj mohla zaznamenat až v letech šedesátých, tedy po Nejedlého smrti.
 Rodina a děti
V roce 1905 se Nejedlý oženil s o tři roky mladší Marií Brichtovou, s níž měl dvě děti, dceru Zdenu (nar. 1908 a syna. Syn Vít Nejedlý se stal nadějným hudebním skladatelem a faktickým zakladatelem československého Armádního uměleckého souboru, zemřel jako československý voják na břišní tyfus ve věku 33 let během bojů při osvobozování východních částí Československa na sklonku 2. světové války.
Žena Marie byla Nejedlému, přes jeho zálety (ve třicátých letech se mu narodila ještě nemanželská dcera[zdroj? ]) oporou až do své smrti v roce 1953.
Zdeněk Nejedlý měl též sedm sourozenců. Nejmladší z nich byl dramatik a herec Viktor Nejedlý (1884 – 1955), jenž hrál ve Vinohradském divadle a Divadle státního filmu a v letech 1916 – 1952 hrál ve více jak čtyřiceti filmech epizodní role.
 Zajímavosti

z mrtvice se zotavující T. G. Masaryk se svěřil své sekretářce A. Gašparíkové, že četba Nejedlého monografie o jeho životě mu dobře slouží v rozpomínání se na mladá léta. [2]
Nejedlý se stal terčem známých vtipů. Jeho nedokončená díla ironizoval fiktivní epitaf "Zde leží Zdeněk Nejedlý první díl…". Po válce se také říkalo, že by bylo třeba více "jedlého" a méně "Nejedlého".
role nejmenovaného ministra školství, zřetelně znázorňujícího Zdeňka Nejedlého, se ve filmu Skřivánci na niti bravurním způsobem zhostil Vladimír Šmeral.

Dílo
Historické a muzikologické dílo

Dějiny města Litomyšle a okolí (1903)
Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách (1903)
Počátky husitského zpěvu (1907)
Dějiny husitského zpěvu za válek husitských (1913)
Hus a naše doba (1919)
Bílá hora, Habsburg a český národ (1920)
Alois Jirásek (1921)
Božena Němcová (1927)
Bedřich Smetana (1924)
Bedřich Smetana (I. -VII. , 1924-1933)
T. G. M. (I. -IV. , 1930-1937)
Opera Národního divadla do roku 1900 (1935)
Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu (1936)
Lenin (I. -II. , 1937-1938)
Dějiny národa českého (I. -II. , 1949-1953)
30 let Sovětského svazu (1948)
Staré pověsti české jako historický pramen (1953)

Esejistická literatura

Spor o smysl českých dějin (1914)
Dr. Kramář - nástin politického zjevu (1920)
Z prvních dvou let republiky. Politické stati (1921)
Moskevské stati (1950)
Nedělní epištoly I. -VI. (1954-1956)

Zedníček Stanislav

(* 17.08.1914 - † 16.03.2002)

  * Hlinsko

Básník, nakladatelský redaktor
 Narodil se v rodině hodináře, který 1917 padl v první světové válce. Z. absolvoval měšťanskou školu v Hlinsku (1929; jejím ředitelem byl Jan Václav Svoboda, prozaik a dramatik píšící pod pseudonymem Jan Václav z Finberka). Studoval na katolickém Učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou u Berouna (mat. 1934) a poté vyučoval ve svém rodišti. Pro jeho tvorbu mělo značný vliv seznámení s okruhem autorů kolem Staré Říše a Tasova (Josef Florian, Jakub Deml). Byl členem Družiny literární a umělecké. Za druhé světové války byl pracovně nasazen v Chotěboři (1943–44) a Hlinsku (1944–45), kde rovněž působil v ilegálním odbojovém hnutí. Roku 1941 byla na zásah cenzury rozmetána sazba jeho básnické sbírky Píseň chudého. Po roce 1945 Zedníček vyučoval na základních školách v Praze, 1953 byl krátce dělníkem na dole v Záluží u Mostu, pak byl z politických důvodů uvězněn. Po propuštění v následujícím roce nastoupil do pražské Zoologické zahrady jako krmič a ošetřovatel zvěře, 1955–58 pracoval jako nakladatelský korektor, 1958–64 jako tiskárenský dělník, poté byl korektorem v tiskárně, od 1968 redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. 1974 odešel do důchodu. Od téhož roku žil ve svém rodišti.
 Od konce 30. let přispíval verši a statěmi do periodik Jitro, Hlinecké noviny, Akord, Archa, Řád, Západomoravská kulturní revue (Znojmo), Doba, Vyšehrad, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, Plamen. Přispěl do rukopisného sborníku Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983), je zastoupen v samizdatových antologiích Básníci a samotáři (1984) a Nálezy (1988).
 Zedníčkovo básnické dílo se od konce 30. let utváří jako svébytná a mnohovrstevná výpověď o lidském údělu obyvatel rodné Vysočiny, přerůstá však v hledání nejobecnějšího středobodu života každého jedince, lásky ve všech jejích podobách. Výrazným inspiračním zdrojem, souznícím s autorovým viděním světa, je od samého počátku tvorba katolických autorů Jaroslava Durycha, Jakuba Demla a Jana Čepa. Postupné proměny osobitého Zedníčkova básnického rukopisu však výrazně ovlivnili také Vladimír Holan a František Halas, zejména výrazovou expresivitou, jazykovým „násilnictvím“, náznakovostí i otevřeností básnického obrazu. Rozsáhlejší lyrickoepické skladby ze 40. let (Malá vyšívačka a Návštěva u staré paní ve výboru poezie 40. – 70. let Větrná zátiší) a básně v próze jsou založené na emotivním, zkratkovitém vyjádření dojmů a situací, z jejichž zlomků jsou sestavovány výpovědi o základních životních existenciálních stavech a pocitech (Dopisy Albíně). Na konci 50. let, v době, kdy nemohl publikovat, autor přechází k úspornému, expresivnímu a metaforicky bohatému zachycení polarit a konstant v životě člověka. Ke stálým tematickým okruhům jeho tvorby nadále patří rozpor mezi lidským citem a chladem odcizeného světa, naplňování milosti života také skrze bolest, utrpení a zoufalství, prožitek milostného vztahu jako jednoty i sváru erotiky a sexuality (Přítmí srdce, Větrná zátiší). Úzkost a naděje, které se často vyjevují nejjednodušším gestem, a balancování na hranici vyslovitelného v obrazech křížení i splývání protichůdných tendencí života postihuje rovněž Zedníčkova sbírka z 80. let Na doslech pramene, jejíž těžiště tvoří milostná lyrika.

BIBLIOGRAFIE
Poezie: Dopisy Albíně (BB v próze, 1947); Přítmí srdce (BB 1969); Větrná zátiší (BB 1974); Na doslech pramene (BB 1984).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Poselství. Almanach k 25. výročí Družiny umělecké a literární (1938. ed. O. Svozil a S. Vrbík); Podoby (1967, ed. B. Doležal); Prager Frühling und Herbst im Zeugnis der Dichter (Bern 1969).
Uspořádal a vydal: A. Sova: Princezna Lyoleja (BB 1975).

Augusta Josef

(* 17.03.1903 - † 04.02.1968)

  * Boskovice

byl významný český paleontolog a také autor populárně vědeckých knih pro mládež i pro dospělé.

Život

Josef Augusta se narodil v jihomoravském městě Boskovice roku 1903 v rodině berního úředníka. Po absolvování klasického gymnázia v rodném městě vystudoval v letech 1921 až 1925 přírodní vědy na Masarykově univerzitě v Brně (studium zakončil doktorátem), na které setrval až do roku 1931 v roli asistenta geologického ústavu. Od roku 1933 působil na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl nejprve docentem, od roku 1939 profesorem a v letech 1957-1959 děkanem.
Ve své vědecké práci se Josef Augusta zprvu zabýval permskou flórou a studiem prvohorních krytolebců a ryb. Brzy se však stal významným popularizátorem zejména v oblasti paleontologie, ale i stratigrafie a geologie. Mezinárodního věhlasu dosáhl zejména rekonstrukcemi pravěké flóry a fauny ve spolupráci s akademickým malířem Zdeňkem Burianem. Své vědecké dílo publikoval v četných našich i zahraničních odborných časopisech.
Josef Augusta je autorem sto dvaceti vědeckých publikací a řady populárně naučných knih pro mládež i pro dospělé. Podílel se také jako vědecký poradce na slavném filmu režiséra Karla Zemana Cesta do pravěku z roku 1955.

Literární dílo

Krytolebci ze spodního permu Boskovické brázdy na Moravě, 1936, vědecká publikace
O glaukonitické vrstvě s rybími zbytky z křídy plaňanské, 1936, vědecká publikace
Úvod do všeobecné paleontologie, 1936, vědecká publikace,
O larválních stadiích některých stegocephalů z českého permu, 1937, vědecká publikace
Zavátý život, 1941, populárně naučná kniha (první společná s malířem Zdeňkem Burianem), devět povídek ze života pravěkého tvorstva
Divy prasvěta, 1942, populárně naučná kniha (kronika pravěké přírody a tvorstva)
Karpatský jelen a jeho rod, 1943, vědecká publikace,
Draci a obři, 1947, populárně naučná kniha (tvorstvo pohádek a starých přírodopisů),
Lovci jeskynních medvědů, 1947, populárně naučná kniha (formou povídek přibližuje mladému čtenáři život neandertálského pračlověka)
Choroby a zranění pravěkých zvířat, 1948, vědecká publikace
Ztracený svět, 1948, populárně naučná kniha (beletristickou formou zpřístupněné paleontologické poznatky o životě pravěkých zvířat a o geologických epochách, ve kterých žila)
Pravěké ptactvo, 1949, populárně naučná kniha (vypráví o předcích našich ptáků i o ptácích vymřelých, a to chronologicky i systematicky podle rodů)
Z hlubin pravěku, 1949, beletristicky zpracované příběhy, které popularizují paleontologické poznatky o pravěkých, dávno vymřelých zvířatech a jejich boji o potravu a barvitě popisují přírodu různých geologických epoch (některé kapitoly objasňují významné nálezy, např. mamuta, zamrzlého v ledu na Sibiři, praptáka aj. )
Neandrtálci, 1951, kapitola z vývojových dějin člověka (učební pomůcka pro školy)
Z pradějin člověka, 1954, kniha shrnuje nejnovější poznatky o vývoji lidského plemene a na základě nálezů pozůstatků pravěkých lidí poutavě vylí jejich lovecký život, jejich postupné zdokonalování nástrojů a zbraní a jejich primitivní náboženské kulty a z nich vyplývající způsoby pohřbívání mrtvých
Z pradějin tvorstva, 1954, kniha vypráví o vzniku a vývoji života na zemi, seznamuje postupně čtenáře se živočichy pravěkých moří, s prvotní suchozemskou květenou, s praobojživelníky, s plazími obludami doby druhohorní a s praptáky (závěrem je pojednáno o Darwinově teorii a jejích předchůdcích)
Lovci mamutů a sobů, 1955, kapitola z vývojových dějin člověka (učební pomůcka pro školy)
Pradějiny koně, 1955, kapitola z vývojových dějin živočišstva (učební pomůcka pro školy)
Hlubinami pravěku, 1956, populárně naučná kniha (přehledem vývoje rostlinstva a živočišstva pro široké kruhy čtenářů)
Prehistoric Animals (Pravěká zvířata), 1956, anglicky
Z vývojových a kulturních pradějin člověka, 1957, antropologická publikace líčící v hlavních rysech cestu, po níž se ubíral vývoj člověka od dávných prapředků až k dnešku
Zrození Venuše, 1960, tři povídky o vzniku výtvarných děl pravěkých lidí
Prehistoric Man (Pravěký člověk), 1960, anglicky,
Opolidé a předlidé, 1961, kniha popisuje archeologické nálezy, dokládající vývoj člověka, portrétuje i vynikající antropology a podává historii vědeckých vývojových teorií
Prehistoric Reptiles and Birds, (anglické vydání knihy Pravěké ptactvo), 1961
Das Buch von den Mammuten (Kniha mamutů), 1962), německy
Prehistoric Sea Monsters (Prehistorické vodní příšery), 1964, anglicky
The Age Of Monsters (Věk obrů), 1966, anglicky
U pravěkých lovců, 1971, (z pozůstalosti), povídky z mladšího období starší doby kamenné.

Knihy jsou však poplatné své době a reflektují tehdejší znalosti o pravěkém světě. Obzvláště patrné je to v případě druhohorních dinosaurů, které popisuje podle tehdejšího přesvědčení jako studenokrevné a pomalé plazy, zatímco dnes převažuje přesvědčení o hbitých a u některých druhů i neobvykle bystrých tvorů, kteří jsou příbuzensky bližší ptákům než plazům.

Pavlík Milan

(* 24.03.1923)

  * Bílovice nad Svitavou

Autor loutkových her, filmový a televizní scenárista
 Narodil se v rodině právníka. Dětství prožil ve Spišské Nové vsi na Slovensku, odkud se s rodiči 1939 vrátil do Čech. 1942 maturoval na gymnáziu v Praze a byl totálně nasazen na stavbu vinohradského tunelu, poté navštěvoval kurz pro výpravčí. V posledním roce války pracoval na nádraží v Čelákovicích a v Brandýse nad Labem. Po válce začal studovat na Právnické fakultě UK, záhy však přestoupil na FAMU. Studia dramaturgie ukončil 1951. Již před ukončením studia nastoupil do Čs. státního filmu jako dramaturg filmů pro děti, od 1969 až po odchod do důchodu (1985) pracoval jako scenárista ve Filmovém studiu Barandov. 1961–72 souběžně působil jako externí pedagog na Loutkářské katedře DAMU.
 Pavlík je autorem, případně spoluautorem řady scénářů, z nichž většina je určena pro děti a mládež. Zpočátku se věnoval filmům loutkovým a kresleným. Jako scenárista spolupracoval s režiséry Václavem Bedřichem (Pohádka o stromech a větru, 1951, podle Ondřeje Sekory; Světapán, 1957), Eduardem Hofmanem (Kde je Míša, 1954), Stanislavem Látalem (Kuťásek a Kutilka na pouti, 1955, režie + Josef Pehr), Hermínou Týrlovovou (Míček Flíček, 1956, podle Jana Malíka; Vlněná pohádka, 1964; Korálová pohádka, 1968; Pohádka na šňůře, 1968), Zdeňkem Milerem (Měsíční pohádka, 1958), Bohuslavem Šrámkem (Pštros, 1960; Blecha, 1962) a zejména Ludvíkem Kadlečkem (Proč pláče žirafa, 1960; Zajatec Modré planety, 1962; Co bylo v klobouku, 1963; Dobrý den, klaune, 1964; Hlídač snů, 1965; Boxeři, 1965; Okružní jízda, 1968; O ptáku, který dupal, 1969). Napsal rovněž scénáře animovaných seriálů Strašák Alfonz (1970, režie Libuše Koutná) a Míša Kulička (1973, režie Petr Tuček, scénář + Jan Jaroš, podle Josefa Menzela). Jako scenárista se podílel také na hraných filmech: Zpívající pudřenka (1959, režie Milan Vošmik, scénář + Ota Hofman a Milan Vošmik, podle povídky Svatopluka Hrnčíře), Kuřata na cestách (1962, režie Václav Vorlíček, scénář + Oldřich Kryštofek), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963, režie Jan Valášek, scénář + Jan Valášek, podle Karla Jaromíra Erbena), Za pět minut sedm (1964, režie Pavel Hobl, scénář + Pavel Hobl, podle rozhlasové hry Vlada Príkazského a Pavla Tumlíře), U telefonu Martin (1966, režie Milan Vošmik, scénář + Ota Hofman), Družina černého pera (1973, režie Oto Koval, scénář + Oto Koval, podle Rudolfa Hrbka), Adam a Otka (1973, režie Jaromír Dvořáček, podle Bohumila Říhy), Na startu je delfín (1974, režie Jaromír Borek, scénář + Arno Kraus, podle Arno Krause), Dobrodružství s Blasiem (1974, režie Egon Schlegel, scénář + Claus Dobberke a Egon Schlegel, podle Wernera Bendera), Osada Havranů, Na veliké řece, Volání rodu (vše 1977, režie Jan Schmidt, podle Eduarda Štorcha), Julek (1979, režie Oto Koval, scénář + Jiří Fried a Oto Koval), Kaňka do pohádky (1981, režie Oto Koval, scénář + Oto Koval), Levé křídlo (1983, režie Jiří Hanibal, podle Hermíny Frankové). Pro Čs. televizi napsal scénáře k inscenacím Modrý autobus (1963, režie Jan Valášek), Chvojka (1970, režie Jaroslav Mach, podle Karla Matěje Čapka Choda) a zdramatizoval předlohy Hanse Christiana Andersena (Křesadlo, 1968, režie Ludvík Ráža) a Thomase Hardyho (Tajemství ďáblovy kapsy, 1981, režie Petr Tuček, podle Dobrodružství ve West Poley).
 Vedle scenáristické činnosti se Pavlík prosadil zejména jako jeden z nejvýraznějších českých poválečných autorů loutkových her. Debutoval souborem čtyř hříček Hrnku, vař! , v nichž se s úsměvem a vtipem vyrovnával s lidskými nectnostmi. V jeho dalších hrách přibývalo jak groteskních a satirických rysů (Kohout světapán, Paní Bída, Hlava v písku), tak lyričnosti a metaforických obrazů (Statečný koníček, Tři sněhuláci); souběžně autor rozšiřoval adresáta až směrem k dospělým divákům. Na rozhraní 50. a 60. let tak Pavlík patřil k autorům, kteří intenzivně hledali nové cesty vývoje loutkářské dramatiky nezávislé na činoherních vzorech. Soustředil se na akcentování materiálových, tvarových a pohybových možností loutek tak, aby vstupovaly do struktury hry jako významová hodnota. Jeho filmové cítění se projevilo ve smyslu pro hutnost, zkratku a specifickou rytmickou a dynamickou výstavbu textu. Zároveň se však jeho hry stávaly těžkým úkolem pro režiséry, hledající adekvátní způsob jevištní realizace, pohybující se někdy na hranici možností tehdejší jevištní praxe. Dramatické cítění s křehkou lyričností se mu podařilo propojit ve stínohrách Čtyři zrnka rýže. S jejich komorním laděním ostře kontrastovala hra Paní Bída v tragikomické poloze deklarující víru v lidskou tvořivost, která osvobozuje člověka. V Dostaveníčku u Jezerní brány se autor pokusil vyrovnat se s protiválečnou tematikou. První údobí Pavlíkovy tvorby uzavírá Šibal Zavřiočka, který je volnou parafrází Andersenových pohádek. – Od 60. let se Pavlík věnoval loutkovému divadlu méně intenzivně. Zdramatizoval nejprve Saint-Exupéryho Malého prince a začátkem 70. let se pak jeho dramatizace ruské pohádky oslavující lásku, věrnost a statečnost Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co! stala bestselerem českých loutkových scén.

BIBLIOGRAFIE
Loutkové hry: Hrnku, vař! Čtyřlístek maňáskových her (pro děti, 1955, i prem. , obsahuje: Hrnku, vař! , O zlé koze, Liška a čáp, Čert a cikán); Kohout světapán (pro děti, 1957, prem. 1960); Čtyři zrnka rýže (1957, prem. 1959); Tři sněhuláci (pro děti, rozmnož. , 1958, prem. 1960); Jak švec Káču vytrestal (pro děti, 1958); Statečný koníček (pro děti, 1958, prem. 1960); Paní Bída (pro děti, 1958, prem. 1961); Hlava v písku (pro děti, 1960, i prem. ); Šibal Zavřiočka (pro děti, 1961, prem. 1962, podle H. Ch. Andersena); Malý princ (rozmnož. , 1965, prem. 1964, podle A. de Saint-Exupéryho); Tři zlaté vlasy děda Vševěda (pro děti, 1969, i prem. , podle K. J. Erbena; hráno též s tit. Plaváček); Strašidlo z Kentervillu (1968, prem. 1971, podle O. Wilda); O sluneční panence a deštivém panáčkovi (pro děti, rozmnož. , 1972, prem. 1971); Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co! (pro děti, rozmnož. , 1972, prem. 1971); scénicky: Principál Bim (1960); Pohádky z klobouku (1960); Proměny (1962); Dostaveníčko u Jezerní brány (1962); Paměť mrtvých (1962); Poseidon se vrací (1962); Hrdina jedné noci (1964); Křesadlo (1971, podle H. CH. Andersena); Stvoření slunce (1973, podle B. Travena); Plaváček (1981).
Souborné vydání: Tři sněhuláci a jiné hříčky (DD pro děti, 1963; obsahuje: Kohout Světapán, Tři sněhuláci, Hlava v písku).
Ostatní práce: Sedmý den otrokáře (film. námět, rozmnož. , 1945, s J. Pintnerem).
Příspěvky ve sbornících: Děti dětem (1960); Zimní pohádky (1961); Hříčky nevážné i závažné (1962).

Verne Jules

(* 08.02.1828 - † 24.03.1905)

  * Nantes

Jules Verne se narodil 8. února roku 1828 na ostrůvku Île Feydeau, ve městě Nantes jako první z pěti děti pařížského právníka Pierra Vernea. Roku 1839 se nechal najmout jako plavčík na loď do Indie, jeho rodiče to však zjistili a cestě zabránili. Roku 1847 odjel Jules Verne do Paříže studovat práva a po ukončení studia se živil jako obchodník s akciemi. Roku 1857 se oženil s Honorií Morelovou, se kterou měl syna Michela, který po jeho smrti dopsal některá jeho nedokončená díla.
Roku 1886 Verne jen těsně unikl smrti, když na něj zřejmě v pominutí smyslů vystřelil z revolveru jeho synovec Gaston (1860 - 1916), syn jeho bratra Paula. Verneovi se naštěstí podařilo srazit zbraň a byl jenom raněn.
Jules Verne hodně cestoval a některé zážitky z těchto cest zapracoval i do svých románů. Již roku 1859 navštívil Anglii a Skotsko, v roce 1861 se vydal do Skandinávie, roku 1867 do USA, dále pak navštívil např. roku 1878 severní Afriku a roku 1881 Nizozemsko, Německo a Dánsko.
V roce 1888 byl zvolen radním města Amiens. Jako památka na jeho působení zůstalo v Amiens technicky zajímavé divadlo, jehož nosná část je řešena originálně použitými komíny.
Již v mládí se pokoušel Verne o literární činnost. Psal (bez většího ohlasu) básně, povídky, písně, libreta a divadelní hry, např. Zlomená stébla (1849, Les Pailles rompues). V roce 1862 se však seznámil s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem, který vydal jeho dobrodružný román Pět neděl v balóně. Ten měl tak obrovský úspěch, že nakladatel nabídl Verneovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně (nejde o počet titulů, protože některé romány byly několikasvazkové). Tato smlouva Vernea finančně zajistila a umožnila mu živit se pouze psaním. Pierre-Jules Hetzel také vymyslel souhrnný název pro Verneovo dílo, a to Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), které měly podle něho „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa“.
Roku 1864 uzavřel Hetzel a Verne druhý kontrakt na napsání dějin velkých zeměpisných objevů. Na tomto díle Verne spolupracoval s Gabrielem Marcelem (1843-1909), knihovníkem ve francouzské Národní knihovně (Bibliothèque Nationale) v Paříži. Důvodem spolupráce bylo především to, že Verne uměl mluvit a číst pouze francouzsky, zatímco velké množství informací, které potřeboval ve své práci použít, bylo dostupné pouze v cizích jazycích, které Marcel velmi dobře ovládal.
Autorství některých knih Julese Vernea je sporné. Tak například se dnes již ví, že román Trosečník z Cynthie napsal jiný francouzský spisovatel André Laurie (Verne provedl pouze kontrolní práce a jeho jméno bylo přidáno z komerčních důvodů). Již předtím Verne upravil, a to velmi podstatně, dva jiné Laurieho rukopisy. Tyto texty se staly základem dvou románů, vydaných rovněž pod jménem Julese Vernea: Ocelové město a Hvězda jihu. Rovněž tak romány dokončené nebo přepracované jeho synem Michelem (např. Lodivod dunajský, Honba za meteorem nebo Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy) se podle posledních výzkumů dosti liší od původních Verneových textů. Ke stálým Vernovým spolupracovníkům patřil jeho bratr Paul (1829 - 1897), kapitán dálkové plavby, který měl podíl na všech jeho knihách týkajících se moře a námořnictví. Za pravidelného Verneova spolupracovníka musíme považovat i nakladatele Hetzela, který byl prvním čtenářem jeho děl. Jejich vzájemná korespondence a analýza původních rukopisů, poukazují na to, že Hetzel nejen přispíval mnoha nápady, ale prováděl v rukopisech také změny.
Jules Verne je považován společně s anglickým spisovatelem Herbertem Georgem Wellsem za zakladatele žánru vědeckofantastické literatury (science-fiction). Ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, videofon, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další).
Jules Verne zemřel 24. března roku 1905 v Amiensu. Jeho syn Michel se postaral o vydání jeho posledního originálního románu Zatopená Sahara a poté knihou Maják na konci světa zahájil dlouhodobé vydávání dalších svazků Podivuhodných cest. V těchto dílech však Michel prováděl (jak již bylo řečeno) velké změny, takže originální verze byly vydány až koncem 20. století.
V první polovině 20. století někteří Verneovi životopisci uváděli, že Verne je polského původu a jmenuje se ve skutečnosti Oleskiewicz (verne je francouzsky olše). Tuto fámu o sobě patrně rozšířil sám Verne, který historkami na toto téma často bavil společnost.

May Karel

(* 25.02.1842 - † 30.03.1912)

  * Ernstthal

Karl Friedrich May byl německý spisovatel převážně dobrodružných románů. Proslavil se zejména příběhy o indiánském náčelníku Vinnetouovi a zálesáku Old Shatterhandovi, známém také jako Kara ben Nemsí. Obliba jeho díla se obnovila v šedesátých letech dvacátého století, kdy podle něj bylo natočeno mnoho výpravných filmů.

Narodil se jako páté dítě v chudé a početné tkalcovské rodině Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v německém Ernstthalu v Krušných horách.

Když začal chodit do školy, projevil se jako velmi nadaný žák a pod přísným dohledem svého otce musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. Ve čtrnácti letech ukončil školu a nastoupil do učitelského semináře ve Waldenburgu.

Nastoupil jako pomocný učitel v Glauchau, později Altchemnitz. Zažívá mnohé nešťastné rány osudu ( vězení, úmrtí babičky ), které vedou k opakovanému nervovému zhroucení.
V káznici Waldheim začal sepisovat svoje sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, nejdříve pod různými pseudonymy (Karel Hohental, Latréaumout, D. Jam, E. v. Linden). Jeho talentu si povšiml nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan a začíná jeho spisovatelská dráha.
Později od Münchmeyera odchází, ale píše dál.
Když začínají vycházet romány z Orientu s hlavním hrdinou jménem Kara ben Nemsí, který je totožný s Old Shatterhandem, Mayova sláva roste. Začal se prohlašovat právě za hrdinu svých příběhů Old Shatterhanda.
Jeho díla vycházela na pokračování v časopisech, až později jako Sebrané příběhy z cest a od roku 1896 pod titulem Povídky z cest. May stále tvrdil, že vypráví svoje vlastní příběhy z cest, které vykonal do USA v letech 1862 - 1863, na Dálný východ (1864-1865) a do Orientu (1868 - 1870). V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval „Villa Shatterhand“.
Na první skutečně doloženou cestu se vydal až v roce 1899 do Orientu, kdy navštívil dějiště svých románů a dostal se až na Sumatru. Tato cesta trvala patnáct měsíců a pro Maye znamenala těžkou konfrontaci se skutečností, která byla zcela odlišná od jeho literárních představ. Napsal romány A mír na zemi! a V Říši stříbrného lva, které se od ostatních lišily mnohem realističtějším pohledem.

Téměř celý zbytek života strávil Karel May u soudů - kvůli jistým kolportážním románům, které kdysi napsal na objednávku a pod pseudonymem. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 soudní spory vyhrál. Zanedlouho, 30. března 1912, v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic však zemřel na srdeční mrtvici.

Brontëová Charlotte

(* 21.04.1816 - † 31.03.1855)

  * Anglie

Charlotte se narodila na faře v Thorntonu (Yorkshire) v severní Anglii

jako nejstarší za šesti dětí (pět dívek a jeden chlapec). Po matčině předčasné smrti byla společně se svými sourozenci vychovávána podivínským otcem, konzervativním kaplanem. Otec si nepřál, aby se jeho děti stýkaly s nevzdělanými sousedy, proto své dětství strávily v úzkém kruhu několika osob

(otec, teta a hospodyně). Většinu času děti trávily ve svém pokojíku, kde studovaly a nedostatek kontaktu s okolním světem si nahrazovaly vytvářením světa vlastního. Bavily se vymýšlením a vyprávěním příběhů, které později začaly zapisovat do sešitů.
Charlotte neměla lehký život, i když byla nejstarší z dětí, přežila všechny své sourozence. Sestry byly společně poslány na studia do ústavu pro

dcery duchovních, který žil z milodarů a podle toho také vypadala péče poskytovaná schovankám. Po roce se z pěti sester vrátily domů jen tři - Charlotte, Emilly a Anne. A ani ony nezůstaly pobytem ve škole nepoznamenané. Charlotte později čerpala ze zážitků v ústavu při psaní svého románu Jana Eyrová.
Všechny sestry byly na svou dobu velmi vzdělané (několikrát odcestovali za studiemi i do zahraničí) a samostatné, což mělo do tehdejšího prototypu ideální ženy hodně daleko. Proto, když vydávaly svou prvotinu - sbírku básní - vydaly ji společně pod mužským pseudonymem - Currer, Ellis a Acton Bell. Sbírka ale neměla velký úspěch. Sestry se tedy rozhodly pro samostatnou práci. Emilly vydala svou nejznámější knihu Na větrné hůrce, Anne vydala román Agnes Greyová a Charlotte po prvním nezdařeném románu, pro který nenašla vydavatele, napsala román Jana Eyrová. Romány všech tří sester se pohybují na rozhraní romantismu a realismu a na svou dobu byly neobyčejně otevřené. Realisticky a bez obalu popisovaly tehdejší společnost.
Charlotte odmítla mnoho nabídek k sňatku a až v roce 1854, rok před svou smrtí, se šťastně provdala za nástupce svého otce - kaplana Nichollse.
DÍLO:
Profesor (prvotina)
Jana Eyrová
Villette
Shirley

Pavel Ota

(* 02.07.1930 - † 31.03.1973)

  * Praha

Prozaik, novinář
 Původním jménem Otto Popper, příjmení Pavel přijal za své občanské jméno 1956 i s celou rodinou (rodiči a bratry). Narodil se v rodině židovského obchodního cestujícího. Jeho manželka Věra (roz. Nováková, 1924–1993), autorka knihy Vzpomínky na Otu Pavla (1993), byla dlouholetou programovou pracovnicí Čs. rozhlasu; syn Jiří (* 1956) je autorem autobiograficky laděných povídkových sbírek V údolí dutých hlav (1995) a Blázinec i v mé hlavě (2005). Obecnou školu Pavel navštěvoval v rodišti, měšťanskou školu v Buštěhradu na Kladensku, kam se rodina 1939 přestěhovala z existenčních i rasových důvodů do domku otcových rodičů. Po odchodu obou bratrů (únor 1943) a posléze i otce (konec 1944) do koncentračního tábora žil sám s matkou. 1944 se stal hornickým učněm na dole Prago v Dubí u Kladna. Hned po skončení války se rodina vrátila do Prahy a Pavel absolvoval dvouletou obchodní školu v Praze-Smíchově (1945–47), souběžně navštěvoval i školu jazykovou. Otec ho vedl k tomu, aby se v jeho stopách stal obchodním cestujícím, ale Pavel roku 1949 na základě doporučení svého i rodinného přítele Arnošta Lustiga nastoupil do Čs. rozhlasu; zprvu krátce působil ve zpravodajské redakci, pak do 1956 (s přestávkou vojenské služby 1951–53) ve sportovní redakci; jedním z předpokladů jeho práce sportovního redaktora bylo, že sám od dětských let intenzivně sportoval (1948 byl kapitánem dorosteneckého hokejového družstva A. C. Sparta, později ve Spartě působil jako trenér žáků). 1956–57 byl sportovním redaktorem v časopise Stadion a poté několik let redaktorem v armádním týdeníku Čs. voják. Koncem 50. let vystudoval při zaměstnání Střední školu pro pracující (mat. 1960). 1962 doprovázel vojenské fotbalové mužstvo Dukla do Spojených států (Dukla mezi mrakodrapy, 1964). Vedle řady sportovních akcí v různých zemích (Sovětský svaz, Francie, Jugoslávie, Švýcarsko aj. ) navštívil 1964 zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku; během tohoto pobytu se u něho projevilo vážné duševní onemocnění (cyklofrenie, tj. maniodepresivní psychóza smíšená s prvky schizofrenie), které 1966 vedlo k odchodu do trvalého invalidního důchodu. Od propuknutí choroby až po svou předčasnou smrt často pobýval v psychiatrických léčebnách. Místem jeho celoživotních návratů k přírodě bylo Křivoklátsko na Berounce, s nímž motivicky úzce spojil nejednu ze svých próz.
 Publikoval od roku 1951. Přispíval do časopisů, v nichž působil, a dále do periodik Obrana lidu, Čs. sport, Gól, Ahoj na sobotu, Signál, Kulturní tvorba, Vlasta, Květy, Lidová demokracie, Židovská ročenka aj. Povídka Omyl vyšla 1969 jako zvláštní příloha časopisu Miroir (Paříž). Jeho sportovní a zejména autobiografické prózy se dočkaly početného filmového, televizního i jevištního zpracování. Kromě dvou absolventských snímků na FAMU (Kapři pro wehrmacht, 1975, r. a sc. Karel Smyczek; Smrt krásných srnců, 1975, r. a sc. Vladimír Merta) byl podle nich realizován film Poslední etapa (1962, r. Miroslav Ondráček, sc. + František Kožík) a dvě adaptace, na nichž s režisérem Karlem Kachyňou anonymně jako scenárista spolupracoval Dušan Hamšík: televizní film Zlatí úhoři (1979, t. r. odměněno 1. cenou na mezinárodním festivalu televizních a rozhlasových pořadů Prix Italia) a film Smrt krásných srnců (1987). Na motivy Pavlova života i tvorby natočil Libor Hlavatý amatérský středometrážní poeticko-dokumentární snímek Slzy na stoncích trávy (1988, uvedeno Čs. televizí 1990). Televize uvedla též dramatizace Alfréd Jindra (1972, r. Pavel Pospíšil, sc. Vladimír Pacl), Pohár za první poločas (1972, r. Karel Pokorný, sc. Miloš Smetana) a Čestné kolo (1973, prem. 1989, r. Antonín Moskalyk, sc. Jindřich Fairaizl). Čs. rozhlas odvysílal Pavlovu vlastní dramatizaci sportovní povídky Omyl (1968). Pro jeviště vznikla literární pásma a divadelní dramatizace: Povedený tatínek a já (pásmo z autobiografických próz, Viola 1977, sc. Josef Henke), Ve znamení pěti kruhů (pásmo z prací se sportovní tematikou, Viola 1980, sc. Josef Henke), Jak jsem potkával lidi (vzpomínkový pořad s ukázkami z tvorby, Divadlo hudby 1983, sc. Jiří Kutina), Můj tatínek a zlatí úhoři (Divadlo E. F. Buriana 1987, dramatizace Hynek Matuška) a Pohádka o Raškovi (2008, sc. T. Syrovátka). Věra Pavlová uspořádala tři výbory na gramofonových deskách: Jak jsem potkal ryby (1976), Smrt krásných srnců (1977) a Sedm deka zlata (1981). Povídka Běh Prahou, která byla po cenzurním zásahu vyřazena z prvního vydání Smrti krásných srnců, kolovala v 70. a 80. letech v hojných opisech, tiskem vyšla teprve v devadesátých letech (časopisecky v Literárním měsíčníku 1/1990, knižně v bibliofilském souboru Tatínkova loď naděje, 1990, poté v rozšířeném souboru Zlatí úhoři, 1991). Na slova Oty Pavla napsal skladatel Václav Jedlička cyklus písní pro bas a klavír s názvem Mrtvému příteli (1933). Česká televize věnovala životu a především nemoci O. Pavla dokument Jak jsem se zbláznil z cyklu Předčasná úmrtí (r. Roman Vávra, 2001). V březnu 2002 bylo v Buštěhradě otevřeno Muzeum Oty Pavla. – Začátečnické práce Pavel podepisoval svým původním jménem Otto Popper, u některých kratších příspěvků celoživotně užíval šifer O. P. , op, -op-.
 Od počáteční skromné reportážní či naivně osvětové publicistiky, zaměřené na propagaci tělovýchovy a sportu tak, jak ji vyžadovala novinářská profese, se Pavel během 60. let postupně vyvíjel k hlubšímu, obsahově náročnějšímu a také tvárně objevnějšímu zpracování sportovní problematiky. Většího úspěchu dosáhl již svou první, tvárně různorodou knihou Dukla mezi mrakodrapy z poloviny 60. let, v níž vylíčil zrod a dějiny fotbalového mužstva, jeho postupné úspěchy až po ten největší na newyorském turnaji. Těžiště Pavlova úsilí však spočívalo především ve středně rozlehlých portrétních pracích o jednotlivých, více či méně známých českých sportovcích, o jejich vítězstvích i prohrách, vrcholných výkonech i ústupu ze slávy, jakož i o jejich lidských stránkách, osobní mentalitě a civilních osudech (Plná bedna šampaňského, Syn celerového krále). Těmito prózami Pavel vytvořil svérázný typ reportážní povídky, v níž se slučuje novinářská věcnost s příběhovostí a dalšími beletristickými postupy. Mytizujícím pojetím životních dat a osudů beletrizoval reportáž v portrétní novele o skokanovi na lyžích Jiřím Raškovi (Pohádka o Raškovi). Z hranic sportovní tematiky (jíž se ovšem věnoval až do konce života) Pavel výrazně vybočil autobiografickými a rodinnými příběhy, které začal psát v druhé polovině 60. let a jimiž – po jejich vydání na počátku 70. let – získal mimořádnou čtenářskou popularitu. Kromě několika textů z pozůstalosti a cenzurou zakázané povídky Běh Prahou (která kolovala v četných opisech) je shrnul do dvou útlých povídkových sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. I tyto vzpomínkové, komorně laděné a vždy jímavě působící prózy vycházejí z reálných fakt a událostí, vyznačují se však vysokou mírou stylizace životního materiálu. Utvářejí svébytný prozaický svět, v jehož středu nejčastěji stojí – vedle samotného vypravěče – svérázný, fanfaronský tatínek: člověk s neutuchajícím elánem, podnikající většinou neúspěšné cesty za svými nestřízlivými záměry a sny. Je to svět familiární a familiárně prezentovaný, přesahující však do obecnější vize života. Pavel život neharmonizuje, ale také nedramatizuje či netragizuje: životní dění v jeho celku představuje jako cosi smutně krásného a krásně smutného.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Dukla mezi mrakodrapy (LF reportážní, 1964); Plná bedna šampaňského (PP reportážní, 1967); Pohár od Pánaboha (PP 1971); Smrt krásných srnců (PP 1971); Syn celerového krále (PP reportážní, 1972); Jak jsem potkal ryby (PP 1974); Pohádka o Raškovi (P reportážní, 1974); Fialový poustevník (PP 1977, obsahuje: Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby; poté 1994, odlišné vydání, mj. s nově zařazeným vstupním textem Fialový poustevník, který je synopsí filmové povídky, ed. neuveden); texty k fotografickým publikacím: V. Heckel: Hory a lidé (1964; 2. rozš. a pozměněné vydání 1967); Třetí celostátní spartakiáda (1965, s A. Lustigem); J. a R. Erhartovi: Jižní Čechy (1970).
Výbory: Cena vítězství (1968); Veliký vodní tulák (1980, redakční uspoř. ve spolupráci s V. Pavlovou); Zlatí úhoři (1985; rozšíř. a bez cenzurních zásahů, 1991, ed. B. Svozil); Jak jsem potkal ryby (a něco víc) (1987, in Knížka pro Robinzony /a taky Pátky/, + K. Poláček + B. Hrabal; obsahuje výbor povídek O. P. o rybách); Mám rád tu řeku (1989, redakční uspoř. ve spolupráci s V. Pavlovou); Výstup na Eiger (1989, ed. B. Svozil); Tatínkova loď naděje (bibliofilie 1990, ed. B. Svozil); Jak šel táta Afrikou (1994, ed. J. Šrámek); Omyl a jiné povídky (1995, ed. neuveden); Smrt krásných srnců (1995, ed. B. Svozil); Olympijské hry a jiné povídky (ed. neuveden, 1996); Smrt krásných srnců (ed. neuveden, 2000); Smrt krásných srnců (ed. neuveden, 2000, neprodejné vydání).
Souborná vydání: Souborné dílo O. P. (Olympia, 1977–81, 5 sv. : Plná bedna šampaňského, 1977; Pohár od Pánaboha, 1978; Syn celerového krále, 1979; Pohádka o Raškovi, 1979; Smrt krásných srnců + Jak jsem potkal ryby, 1981); Sebrané spisy (2002, 7 sv. ): 1. Dukla mezi mrakodrapy, 2. Plná bedna šampaňského, 3. Pohár od Pánaboha a Pohádka o Raškovi, 4. Smrt krásných srnců, 5. Syn celerového krále, 6. Jak jsem potkal ryby, 7. Povídky ze šuplíku (výběr z článků, rozhovorů, povídek a reportáží publikovaných časopisecky a v knižních výborech Veliký vodní tulák, Fialový poustevník, Zlatí úhoři, Mám rád tu řeku, dále texty z pozůstalosti, publikované ve výborech Jak šel táta Afrikou, Tatínkova loď naděje a Olympijské hry + fragment rodinné korespondence s bratrem Hugem publikovaný pod názvem Z korespondence, 1989).
Korespondence: Z korespondence (Jonáš klub 1989, ed. M. Ždímal; 1990).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Každý rok v máji (k Závodu míru, 1957); Živí nemlčí (1960); Sportovci Svazarmu vypravují (1961); PF 1962 (1961); Zlato, stříbro, bronz (1969); O rybářích pro rybáře (1970); Cesty ohněm (1972); Nástup. 30 let české prózy (1975); A každý den ptej se devíti lidí (1980); Příběhy našich dní (1980); Šupinaté sny (1983); Živý proud (1986).
Zvukové nosiče: Jak jsem potkal ryby (LP 1976); Smrt krásných srnců (LP 1977, CD 1996, čte M. Horníček); Sedm deka zlata (LP 1980); Neumannovy Poděbrady (zvukový záznam soutěže mladých profesionálních umělců, 4 LP, 1985; zde povídka Jak Bohoušek Vaňků oplatil slzy Marušky Kettnerový, přednes M. Fryčová, II. cena); Povídky Oty Pavla (MC 1991); Veliký vodní tulák (MC 1991, čte P. Zedníček); Nejen o rybách (MC 1994, čte V. Brodský); České perličky (MC 1997; výbor českých povídek různých autorů, zde povídka Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům, čte P. Zedníček, a Fialový poustevník, čte V. Brodský); Povedený tatínek a já (CD 1998, čte P. Haničinec); Dukla mezi mrakodrapy (MC, CD 1998, čte P. Nárožný); Ve službách Švédska, Otázka hmyzu vyřešena (MC, CD 1999, čte K. Heřmánek); O rybách a řece (MC, CD 2000, čte M. Horníček).

Facebook

Knihovna Literatura Kontakty a info

Otevírací doba

Každý pátek
08.00 - 10.00 hodin
15.00 - 17.00 hodin

6. 7. Mistr Jan Hus

Zítra: Bohuslava

Obec Sebranice

http://www.sebranice.cz/index.php?nid=724&lid=CZ&oid=28861

Čtení pomáhá

http://www.ctenipomaha.cz/

Celé Česko čte dětem

http://www.celeceskoctedetem.cz/

Knihovna Litomyšl

http://www.litomysl.cz/knihovna/

Návštěvnost stránek

009792