Drobečková navigace

Úvodní stránka > Výročí osobností > Duben

Duben

Václav Čtvrtek

Václav Čtvrtek(* 04.04.1911 - † 06.11.1976)

* Praha

Populární spisovatel pohádek a příběhů ze současného života pro děti a mládež, autor televizních večerníčků a tvůrce několika oblíbených televizních a literárních postav, zejména loupežníka Rumcajse.
 
Narodil se 4.4.1911 v Praze a prožil tam většinu svého života. Když vypukla první světová válka, musel tatínek narukovat na frontu a malý Václav se s celou rodinou dostal k dědečkovi do Jičína. Zřejmě to byl pro něj zážitek navždycky. Jičínské prostředí ožilo po dlouhých letech v jeho nejlepších knížkách o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi a v dalších pohádkách. Po válce se rodina vrátila zase do Prahy, tam vychodil gymnázium (maturita v r. 1931) a začal studovat práva, ale po čase toho zanechal. Už jako student psal drobné povídky do časopisů. Když nastoupil v r. 1931 jako účetní úředník na okresním finančním ředitelství v Chebu a nudil se tam, zkusil napsat humoristický román z anglického prostředí. Začal s nim v r. 1936 a kniha vyšla v r. 1940 u J. R. Vilímka v Praze pod pseudo­nymem Huge Prattler a s titulem Whitehors a dítě s pihoujako "překlad z angličtiny". V té době už pracoval na zemském finančním ředitelství v Praze. Hned po válce nastoupil vojenskou službu v Děčíně. Když si syn Petr přál, aby mu vyprávěl na dobrou noc pohádky, byl to pro něj nový literární podnět
V r. 1946 přešel na ministerstvo financi a začal spolupracovat s dětský­mi časopisy. Ve Vlaštovičce vycházela na pokračováni pohádka Lev utekl,která později vyšla i knižně (1948). Spolupracoval s Antonínem Zhořem na některých dalších prózách, jež se objevily později v nakladatelství Komenium (Veselé pohádky o pejskovi a kočičce, strýci hrochovi... 1947; Jak pejsek a kočička pěstovali kaktus,1947). Tehdy začaly i kontakty s rozhlasem (první vysílaný pořad byla scénka Vrabečkovo trápení),v r. 1947 vy­cházel v Sedmihlásku seriál Vepřík a kůzle(později se objevil v rozhlase a ještě později v televizi).
V r. 1949 nastoupil místo v rozhlase jako redaktor (a samozřejmě i au­tor) pohádkových pořadů, pak zastával místo vedoucího rozhlasového vysíláni pro školy a konečně vedoucího rozhlasového vysílání vědy a techniky pro mládež. Práce v rozhlase měla na Čtvrtka značný vliv, uči­la ho úspornosti a názornosti vyjádřeni, živému dialogu. Od r. 1960 pra­coval jako volný spisovatel; přestěhoval se z Letné na sídliště v blízkosti Červeného vrchu a tam psal většinu svých knížek a literárních prací.
Jeho knížky byly zfilmovány (My tři a pes z Pětipesa Malá letní romance)a mnohé zdramatizovány, hlavně příběhy o Rumcajsovi: Jak měl Rumcajs Cipískaod S. Lichého (1972), Jak se stal Rumcajs loupežníkemrovněž od S. Lichého (1969), Dobrodružství loupežníka Rumcajseod polského dramatika Ernesta Brylla (česky 1975), Křemílek a Vochomůrkaod P. Slunéčka (1979) a románek Zlatá lilieod V. Pánkové (1971). Některé také vyšly na gramofonových deskách. Získal rakouskou cenu v soutěži o dětskou knihu za poetický příběh Čáry máry na zdi(1961) a cenu M. Majerové za vyprávění pro malé čtenáře Kosí strom(1964).Od r. 1975 byl nositelem titulu zasloužilý umělec a čestným občanem města Jičína (1975), kde se odehrávají některé jeho pohádky, především příběhy o Rumcajsovi. Zemřel 6. 11. 1976 v Praze.
Největší část knížek napsal Čtvrtek pro děti a mládež. Pouze malá část je určena pro dospělé. K těmto knihám patří Veselý mrtvý(1967), v niž v desíti povídkách podal jakousi úsměvnou, ironickou a nostalgickou ro­dinnou ságu, a pozdější Nezbedné pověsti(1977), kde autor vypráví v roz­marném boccacciovském tónu pověsti z Prahy a dalších českých měst. Mezi jeho knížkami pro děti se najdou jednak povídky a románky ze současného života dětí, jednak pohádková a pověsťová vyprávění, v nichž autor vychází a těží z některých folklórních motivů, postupů a postav, ale stylizuje je v samostatné autorské útvary. Obě cesty jsou propojeny pohádkovou fantazii, jež hraje hlavní roli jak v povídkách a románcích ze současného dětského života, tak i v pohádkách a pověstech. Nejvíce psal Čtvrtek knihy prozaické, ale několikrát i divadelní hry, ať už pro loutky: Král Lávra(1952), Honza, čert a Kašpárek (1956), Budulínek (1957), O Kubovi (1961), Patero pohádek pro závěsné loutky(1962) aj. nebo dětské hry pro herce: Modrý kosatec(1960), Malá zlá kouzelnice (1975), Jak si Rumcajs poslal Cipíska pro pomoc (1978).
Do prvního okruhu patří mimo jiné povídky psané původně pro časo­pisy Doktor Ludva Faust a jiné povídky(1956), prázdninový románek My tři a pes z Pětipes(1958), příběh husitského kluka, který se dostane do dnešní doby Chlapec s prakem(1961), Čáry máry na zdi(1961), Zlaté pero(1962), Kosí strom(1963), psychologická etuda dvou dětských dvojic Zlatá lilie(1964),prázdninový příběh dospívajícího mládí Malá letní romance(1966), povídka s pohádkovými motivy ze současného života tří dětí Duha a jelen Stovka(1966),povídka o dětské partě Dobrodruzi z Devátého náměstí(1968), pohádková příhoda malého chlapce Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka(1976), Lenka a dva kluci(1978), Čtyři Berkeros(1978) atd.
Hlavní a podstatná část Čtvrtkovy literární činnosti náleží pohádkové tvorbě. Pohádky začal psát v prvních krocích své literární kariéry. Kromě již zmíněných (Lev utekl,1948), Pohádkové příběhy kominíka Valenty(1960), Hodinky s lokomotivou(1965), pohádky o hudebních nástrojích Pohádková muzika (1968), Pohádkový kalendář (1969). Většina těchto knížek se neliší od dobrého průměru české pohádkové produkce padesátých a šedesátých let. Velký význam však měla další spolupráce s televizí; z ní vznikly čtyři cykly vydané knižně: Pohádky ze čtyř studánek(1969), kde jsou pohádky o Makové panence, Křemílkovi a Vochomůrkovi, Cipískovi a Hrompácovi a Tancibůrkovi, a zejména nejpopulárnější posta­va loupežníka Rumcajse z jičínského lesa Řáholce. Vlastní předobraz této loupežnické figurky, jež doslova zlidověla, je starší, objevil se v jedné autorově pohádce z r. 1946. Televizní a výtvarnou podobu s jednoduchý­mi, skoro ornamentálními linkami mu dal Radek Pilař. V knižní podobě se objevila postava sympatického loupežníka brzy po televizním úspěchu v knize Rumcajs(1970) a později spojil autor vyprávění do trilogie Rumcajs,  Manka, Cipísek (1975).K těmto pohádkám se druží ještě některá vyprávění jičínského cyklu:  O Česílkovi, Šejtročkovi  a jednom  známém  loupežníku (1970),  Vodník Česílko (1970), Vodník Čepeček  (1972), Cesty formana Šejtročka (1977), Jak ševci zvedli vojnu  pro červenou sukni(1979). Mnohé figurky tohoto cyklu přecházejí z jedné pohádky a knížky do druhé.
Vedle toho psal ještě další větší i menší knížky: zvířecí pohádku Kočičiny kocourka Damiána(1971), větší kompozici Jak čert hledal díru do pekla(1973), O víle Amálce a žabce Márince(1973),pohádky na motivy lidových písní Císařská vojna se sultánem(1973), Malá zlá kouzelnice a drak(1974), Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky(1974), O makové panence a motýlu Emanuelovi(1976), O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi(1979), Podivuhodné vyprávění bývalého piráta Kolíska (1981) a ještě několik dalších. 
V nejlepších Čtvrtkových pohádkových knížkách vládne úsměv, gro­teskní humor, optimismus a fantazie, jsou blízké pohádkám Čapkovým, Drdovým, Ladovým a starší tradici Erbenově a Kubínově. Vyrůstají z li­dových, folklórních kořenů, lidové motivy a figury dále rozvíjejí a obohacují, stavějí na lidové moudrosti, na lidových představách o dobru, prá­vu, spravedlnosti, chytrosti a šikovnosti. Mají úsporný, plastický jazyk a vynalézavý výraz, který si libuje v lidových a nářečních slovech a úslo­vích, v neobvyklých jménech, v neologismech a cizomluvech. Není divu, že četné pohádky, ale rovněž jiné Čtvrtkovy knížky byly přeloženy do mnoha jazyků.

Jan Drda

Jan Drda(* 04.04.1915 - † 28.11.1970)

  * Příbram

Prozaik adramatik 30.až 60. let, fejetonista, filmový scenárista i autor knih pro děti a mládež, organizátor literárního života po r. 1945, představitel plebejského pokračování v čapkovské linii literatury, navazující na tradici typicky českého lidového humoru.
 
Narodil se 4.4.1915 v Příbrami a jeho dětství bylo poznamenáno ztrátou matky, která zemřela po porodu dalšího dítěte. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Příbrami (1934) začal studovat na Karlově univerzitě slovanskou a klasickou filologii; studia nedokončil a r. 1937 se stal členem kulturní redakce Lidových novin.Přispíval do nich hlavně svými fejetony, čr­tami a reportážemi, které pak vyšly v knižním výboru s názvem Svět viděný zpomaloučka(1943). V novinářské práci pokračoval po osvobození, nejprve ve Svobodných novinách,později v deníku Práce.V letech 1948-52 byl šéfredaktorem Lidových novin,kde r. 1951 začal otiskovat nedokončený román Hospodáři.Po Únoru zastával další významné funkce v kulturním a politickém životě: byl mj. poslancem Národního shromáždění (1948-60), předsedou Svazu československých spisovatelů (1949-56), kandidátem a členem ÚV KSČ (1949-62). V té době vykonal několik zahraničních cest, např. po Jižní Americe. Významná byla jeho spolupráce s českým filmem: uplatnil se pří ní jako autor původních námětů a scénářů (Druhá směna,1940; Z růže kvítek,1945; Znamení kotvy, 1947) i jako spoluautor filmů vzniklých podle vlastních literárních předloh (Městečko na dlani,1941; Němá barikáda,1949; Hrátky s čertem,1957; Vyšší princip,1961; Zlaté kapradí, 1963). Ke konci života byl šéfredaktorem týdeníku Svit práce(1968-69) a z této funkce byl pro vážné chyby odvolán. Zemřel na Dobříši 28.11.1970.
Bylo mu pětadvacet let, když v druhém roce protektorátu vydal svou románovou prvotinu Městečko na dlani(1940).
Bylo-li Městečko na dlani zakotveno v životě před první světovou válkou, druhý Drdův román Živá voda(1941) začíná v letech bezprostředně poválečných. Tato časová souvislost je však jenomvnější, a tedy zanedbatelná ve srovnání s rozdílnou vnitřní strukturou obou románových děl.
Poslední z trojice románů, které Drda dokončil a vydal v období protektorátu, bylo Putování Petra Sedmilháře (1943).
Drdovy Hrátky s čertem(1946, prem. 1945), třetí z jeho děl určených je­višti (po prvotině Jakož i my odpouštíme,1941, prem. 1940, a komedii Magdalenka,1941), bývají označovány za hru, která znamená počátek nové éry českého dramatu po osvobození.
Po květnu 1945 patřil Drda k těm spisovatelům a kulturním pracovní­kům, kteří se nejaktivněji podíleli na poválečné konsolidaci našeho veřejného života. Byl přesvědčen, že Květnová revoluce způsobila ve struktuře našeho státu změny tak převratné, že donutila i umělce, aby od základu promysleli smysl svého usilování a ještě pevněji než dříve utužilisvazeks tvůrčími silami lidu, který se aktivně podílí na přeměně nejenom naší vlasti, ale i celého poválečného světa.
První konkretizaci Drdových představ o literatuře vytvářené v tomto duchu byla sbírka jedenácti povídek z doby války, okupace i ze dnůKvětnového povstání, nazvaná podle jedné z nich Němá barikáda(1946). Tvoří třetí z uměleckých vrcholů Drdova díla - vedle Městečka na dlani a Hrátek s čertem. V každém z jedenácti různě komponovaných příběhů vrací se v obměnách autorova představa českého hrdinství, samozřejmé­ho a nepatetického - hrdinství, které se rodí z potřeby chvíle a z vědomí bojové solidarity. Uhlíř, zámečník, pekař, strážník, středoškolský profe­sor a ostatní - všichni se v Drdovýchpovídkách hrdiny teprve stávají, někdy dokonce i proti své vůli.
Pokusem navázat na čtenářský ohlas Němé barikády, a to jak způsobem vyprávění, blízkého důvěrně hovorovému projevu, tak tématicky i látkově,  byla druhá sbírka povídek a novel, nazvaná podle nejrozsáhlejšího čísla knihy Krásná Tortiza(1952).
Také Drdův dramatický pokus z té doby Romance o Oldřichu a Boženě (l953)zobrazuje poúnorovou skutečnost v zjednodušené, zeschematizované podobě, spíš jako rádoby úsměv­nou idylu, zosnovanou kolem zápletky o vesnické tancovačce, nežli jako dramatický obraz společenských a psychologických problémů v době stabilizace družstevního hospodaření.
Zkušenosti zKrásné Tortizy i z Romance o Oldřichovi a Boženě při­měly Drdu, aby se důkladně zamyslel nad celým svým dosavadním umě­leckým vývojem a hledal zdroje své tvůrčí regenerace. Výsledkem tohoto hledání byly nejprve České pohádky(1958),knižní soubor dvanácti příbě­hů, který se od té doby dočkal mnoha vydání nejen v Československu, ale i v zahraničí.
Podobně jako v obou svých dramatických báchorkách, z nichž v druhé Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert(1960, prem. 1959), ostatně vznikla na motivy jedné z pohádek obsažených v knize, využil Drda tra­dičních pohádkových postav, situaci a motivů k vyjádření společensko-mravní problematiky současného člověka a světa.
Poslední dramatická práce Drdova Jsou živi, zpívají(1961, iprem.) vyrostla z látkového okruhu Němé barikády.
Drdův novinářský sloh z poválečného období typizují nejlépe reportáže z pobytu v Latinské Americe, vydané knižně s názvem Horká půda (1955).I v tomto prostředoevropského pozorovatele exotickémprostředí všímal si Drda sestejným zaujetímreality přírodníi společenské, kon­trastních scenérii i sociálních poměrů - bohatství a přepychu na jedné straně, nelidských životních podmínek a nesmírné chudoby na straně druhé. Do rámce cestopisné reportáže začlenil pak i portréty významných osobností: umělců, spisovatelů a vědců, kteří se angažovali v boji zaspolečenský pokrok.
Aktivní účast na společenském a politickém dění po r.1945 měla vedle svého kladného přínosu pro Drdův tvůrčí vývoji některé negativní důsledky, způsobující mimo jiné i fakt, že řada Drdových prací zůstala z rozmanitých příčin nedokončena (román Hospodáři, kniha o čs. interbrigadistech ve španělské občanské válce aj.).Dokončení dalších prací znemožnila smrt spisovatele v necelých pětapadesáti letech. Publikované úryvky z chystaného románu Odkud přicházíme(1966) svědčily o možnosti obrody Drdova vypravěčského umění.

 František Matouš Klácel

Klácel František Matouš(* 7.4.1808 - † 17.3.1882)

* Česká Třebová

Narodil se v rodině chudého ševce, přesto mu bylo umožněno absolvovat v Litomyšli piaristické gymnázium a (1825–27) filozofický ústav. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš (řeholní slib složil 1830, vysvěcen byl 1833). V l. 1829–33 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci. Poté začal učit na brněnském filozofickém ústavu, v r. 1844 byl však z profesorského místa pro své svobodomyslné názory na nátlak brněnského biskupa odvolán (byl obviňován z hegeliánství a panteismu). V r. 1844 byl krátce knihovníkem na liběchovickém zámku barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. (Klácelův pobyt v Liběchovicích připomíná i nedaleká jeskyně Klácelka, v níž sochař Václav Levý ztvárnil několik bájných výjevů.) Když se K. musel vrátit do Brna, věnoval se v klášteře teoretické práci. Od r. 1848 byl (s J. Oheralem) redaktorem brněnského Týdeníku. Rok 1848 strávil většinou v Praze, kde byl také zvolen do Národního výboru (pracoval v jeho školské sekci) a delegátem Slovanského sjezdu. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a pak se vrátil do Brna, kde (do počátku r. 1852) redigoval (do r. 1849 s A. V. Šemberou) deník Moravské noviny (1852 byly změněny na týdeník Moravský národní list). Do let 1850–51 spadá také existence Českomoravského bratrstva, které bylo z K. podnětu založeno jako předobraz společenství lidí budovaného na základě vzájemné lásky, porozumění a spolupráce. Spolu s K., Janem Helceletem, I. J. Hanušem a jeho ženou a Veronikou Vrbíkovou byla členkou Bratrstva i Božena Němcová. S Němcovou si K. dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy o původu socialismu a komunismu. (Na rozdíl od K. si Helcelet i Hanuš byli vědomi utopičnosti K. idejí a skepticky posuzovali faktický význam a dosah podobných „bratrstev“.) – K. od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti (ke K. spolubratřím patřili F. Bratranek, J. G. Mendel, P. Křížkovský ad.). Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě K., který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií). Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska (K. dekret podepsal C. F. Napp). K přírodovědecké problematice K. přiváděly i otázky, jimiž se zabýval ve filozofii: teze o neustálém vývoji přírody a společnosti patří k ústředním K. myšlenkám. V poznávání zákonů přírody viděl poznávání pravdy a o přírodní vědě mluvil dokonce jako o svědomí ušlechtilého člověka. V l. 1849–53 se K. významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou (po něm tuto funkci převzal jeho přítel Jan Helcelet) a pak vedl její přírodovědný obor. (V r. 1855 se Jednota přeměnila na Matici moravskou.) – Léta 1853–69 prožil většinou v brněnském klášteře, kde se věnoval spisovatelské a badatelské činnosti; působil i jako soukromý učitel v bohatých měšťanských rodinách. V r. 1869 odjel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí. Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–72), později žil – často v bídě – v několika dalších městech. Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–81), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–81). K. životním heslem bylo „Vědomá vesměrnost jest cíl veškeré lásky a vědy“.

K. patřil zpočátku k nadějím českého obrozeneckého básnictví a zabýval se i pokusy jazykovědnými. Tyto jeho snahy však nezanechaly významnější stopy. Na jeho filozofické myšlení měl vliv jeho litomyšlský profesor B. Buzek (jeho názory K. volně reprodukoval ve svém Mostku), Hegel a různí utopisté, zejména francouzští utopičtí socialisté. Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Vyslovil kategorický požadavek nastolení dobra pro všechny, všude a vždycky. I když v 50. letech ještě respektoval křesťanskou věrouku a etiku, pozvolna se od ní odvracel a vypracovával pojem „vesměrnost“: Byl přesvědčen, že každý člověk je součástí nejen lidstva, ale i vesmíru, že lidé tvoří organickou jednotu. Svoboda a sebeurčení jednotlivců nemají směřovat proti zájmům celku, nýbrž mají být v souladu s nimi. Zdůrazňuje, že ideovým základem takto chápaného lidstva může být jedině věda. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory. Ve Svojanově nebylo zrušeno osobní vlastnictví, neplatilo však dědické právo. Obce měly být vymaněny z vlivu náboženství, které mělo nahradit hlásání myšlenky vesměrnosti a popularizace vědeckého poznání. V jistých rysech svého učení se tak K. blížil hnutí „volné myšlenky“, od níž jej však odděloval jeho utopický projekt, který přes rozchod s křesťanstvím zachovával některé principy raně křesťanských obcí v duchu sv. Augustina.

Bibliografie: Erläuterungen der wichtigsten philosophischen Ausdrücke, 1836; Básně, 1837; Lyrické básně, 1839; Mostek aneb Sestavení skromných myšlének o tom, na čem každému záležeti má, 1842; Počátky vědecké mluvnictví českého, 1843; (J. P. Jordan) Jahůdky ze slovanských lesů, Lipsko 1845; (J. P. Jordan) Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově, Lipsko 1845; Bajky Bidpajovy I-II, 1846, 1850; Dobrověda, 1847; Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu, 1849; Slovník pro čtenáře novin, v němž se vysvětlují slova cizího původu, 1849; (Anonym) Enzyklopädische Erinnerungen, 1868; Věčný kalendář čili Kniha svojanovská, Milwaukee 1877; Historie Spojených států amerických, Milwaukee 1878; Vesměrnost, Chicago 1882; Svoboda a nemýlenství, Chicago 1887; Výbor z díla, 1964. Čas. přísp.: Rozvinutí vědectva, ČČM 1841; Kosmopolitismus a vlastenectví s obzvláštním ohledem na Moravu, Tlak, puzení, svévolnost, náboženství, ČČM 1842; O citu a rozumu, ČČM 1843; O smrti, ČČM 1844; Nemýlenství, Slovan amerikánský 1872, č. 25; Pořádek v pospolitosti lidské, Hlas jednoty svobodomyslných 1879, č. 34, 35; Z K. dopisů, ed. A. Neumann, Časopis vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 1937; Darwin, in J. Gabriel, V. Orel: F. M. Klácel a přírodní vědy, SPFFBU 1972, B 19.

M. Balcárek: Učitelské poslání K., Pedagogické rozhledy XXIX; J. Kabelík: Literární pozůstalost K., Časopis Matice moravské (ČMM) 1907; J. Kabelík: F. M. K., 1908; R. Dvořák: F. M. K. a založení Moravských novin r. 1848, ČMM 1908; F. Čáda: K. idea vesměrnosti, ČM 1908; J. Kabelík: Korespondence a zápisky Jana Helceleta, 1910; T. Čapek: Padesát let českého tisku v Americe, 1911; F. Čáda: K stému výročí narození F. M. K., Hlídka času 1918, č. 14 a 18; L. Neumann: O K. článcích, ČČM 1926; L. Svoboda: K. a Helcelet, Sb. Přátelský kruh Boženy Němcové, 1946; M. Trapl: Pedagog K., in J. Popelová, E. a M. Koukalovi, M. Trapl: Tyl – Němcová – K., 1955; M. Trapl: K. naučný slovník 1868, Sb. VŠP Olomouc, Historie 1955; D. Jeřábek: F. M. K. a obrozenská Morava, in F. M. K.: Výbor z díla, 1964; J. Pešková: Utopický socialismus v Čechách v XIX. století, 1965; J. Gabriel, V. Orel: F. M. K. a přírodní vědy, SPFFBU 1972, B 19; V. Orel: K. zásluhy o genetiku, VaŽ 1972; Z. Dvořáková: F. M. K., 1976 (s ukázkami z K. díla, včetně prací z amerického období, mj. s K. závětí); Antologie, 1981.

Václav Jan Tomášek

Václav Jan Tomášek(* 17.4.1774 - † 3.4.1850)

* Skuteč

Václav Jan Tomášek patří mezi nejvýznamnější osobnosti hudební kultury v Čechách v 1. polovině 19. století. Byl uznávaným skladatelem a klavíristou, vyhledávaným a úspěšným pedagogem. Jeho význam však přesahoval hranice Čech, jak o tom svědčí členství v mnoha evropských hudebních společnostech a zprostředkovaně i působení jeho žáků. Jako skladatel byl Tomášek v Čechách průkopníkem v oboru moderní písně na německé i české texty a v žánru klavírním přispěl komponováním eklog, ditirambů a rapsodií k rozvoji nové drobné hudební formy - charakteristického klavírního kusu.
Základy hudebního vzdělání získal Tomášek v letech 1783–1785 v Chrudimi u regenschoriho Pavla Wolfa. V letech 1787–1790 studoval na gymnáziu v Jihlavě a od roku 1790 v Praze, kde pokračoval (od 1797) na univerzitě ve studiu práv. Od mládí se věnoval hudbě – v Jihlavě byl vokalistou a v Praze se pak systematicky zabýval harmonií, kontrapunktem, hrou na klavír a poznáváním hudební literatury. Tomášek vynikal neobyčejnou pílí, svědomitostí a vytrvalostí, jako samouk dosáhl profesionální dokonalosti a byl na ni patřičně hrdý.
Už jako jednadvacetiletý byl v Praze známý jako klavírista, vyučoval hudbu v šlechtických i měšťanských kruzích a také začal komponovat. Po dokončení univerzitního studia váhal mezi kariérou právníka a hudebníka. Rozhodování ovlivnil jeho žák hrabě Jiří Buquoy, který mu v roce 1806 nabídl celoživotní zabezpečení, pokud vstoupí za určitých podmínek do jeho služeb jako hudebník. Buquoy mu vyplácel rentu, i když se Tomášek v roce 1824 oženil s Wilhelminou Ebertovou a odstěhoval se do svého vlastního bytu.
Tomáškova domácnost se stala důležitým místem setkávání významných mužů tehdejší doby – hudebníků, básníků, spisovatelů, historiků, jazykovědců. Pro svoji autoritu na poli hudebním byl Tomášek svými současníky nazýván „hudební papež“ nebo „hudební dalajláma“. O jeho kvalitách se vědělo i v zahraničí – navštěvovali ho hudebníci projíždějící Prahou (např. Richard Wagner - 1832, Ole Bull -1839, Clara Wieck-Schumann - 1837, Hector Berlioz - 1846) a dostalo se mu jmenování čestným členem hudebních spolků v Innsbrucku (1831), Vídni (1836), Rotterdamu (1836), Pešti a Budíně (1838), Stuttgartu (1839), Lvově (1849) a Berlíně (1850).
Významnou součástí Tomáškových hudebních aktivit bylo vyučování, kterému se obzvláště intenzivně věnoval od svého sňatku v roce 1824. Patřil mezi vyhlášené učitele hry na klavír a hudební teorie, vybíral si však pouze nadané žáky – honorář za jeho hodiny byl dosti vysoký, mimořádně nadané chudé žáky však učil zdarma. Vychoval mnoho vynikajících hudebníků – zejména klavíristů a skladatelů, kteří působili po celé Evropě. Patří mezi ně například klavíristé Alexander Dreyschock, Julius Schulhoff, Ignatius Tedesco, Sigmund Goldschmidt, Wilhelm Kuhé, skladatelé Jan Václav Hugo Voříšek, Jan Bedřich Kittl, Josef Dessauer, Richard Rozkošný, Hans Hampel a významný kritik a estetik Eduard Hanslick. Od roku 1844 začal Tomášek na přání svého přítele Aloise Klara psát autobiografii, která vycházela na pokračování v ročence Libussa v letech 1845–1850. Text však zachycuje dění pouze do počátku roku 1824, kdy se Tomášek oženil. Podrobně je vylíčeno dětství a mládí, pozdější osudy jen velmi sporadicky. Velkou část textu věnuje setkáním s různými osobnostmi (Jan Ladislav Dusík - 1802, Georg Joseph Vogler - 1801–1802, Johann Nikolaus Forkel - 1802, Muzio Clementi - 1803, Joseph Haydn - 1808, Ludwig van Beethoven - 1814, Johann Wolfgang von Goethe - 1822), hodnotí interprety i skladatele a sděluje své estetické názory.
Tomáškovo dílo je velmi rozsáhlé a žánrově rozmanité – zahrnuje 114 skladeb s opusovými čísly a 60 skladeb nečíslovaných. V jeho díle převažují skladby vokální – zejména písně, které tvoří téměř polovinu tvorby a čtvrtinu skladby klavírní. V oboru písňovém nemá v Čechách až do 30. let 19. století srovnání. Tomášek je autorem jedné opery (druhá zůstala v torzu), skladeb duchovních, komorních, zhudebňoval také dramatické scény. Kompozičně vychází z principů pozdního klasicismu, ale zároveň se u něj objevují prvky romantické. Lze ho tedy označit za zakladatele českého romantického slohu.
Tomáškovo dílo dnes nalézáme v dobových rukopisech nebo tiscích v knihovnách, muzeích, archivech i v soukromých sbírkách, zejména v celé střední Evropě. Mezi nejrozšířenější skladby patřily pravděpodobně jeho Eklogy (op. 36, 39), písně na Goethovy texty, Mše op. 36 a 81 a Requiem op. 70.

Olbram Zoubek

Olbram Zoubek(* 21.4.1926)

* Praha

Olbram Zoubek je český sochař, který se výrazným způsobem zasloužil o rozvoj české architektonické plastiky, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů současnosti.

Olbram Zoubek se narodil v Praze 21. dubna 1926. Při výběru křestního jména byli rodiče ovlivněni novelou o biskupovi z pražského rodu Olbramů. Obecnou školu navštěvoval v letech 1932–1937 na Žižkově v Palackého ulici (nyní Vlkova), reálku pak v letech 1937–1945 na Sladkovského náměstí na Žižkově. Od sexty navštěvoval nepovinné modelování u profesora Miroslava Kužela. V době 2. světové války byl v letech 1944–1945 totálně nasazen v podniku Wegena v Praze na Letné. Ve dnech 5. až 11. května 1945 se aktivně účastnil Pražského povstání.

Hlásil se na AVU v Praze, ale nebyl přijat, proto absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velínského v Praze. V letech 1945–1952, po úspěšném složení zkoušek, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera. V letech 1948–1950 absolvoval základní vojenskou službu v posádkách měst Košice, Rožňava, Šafárikovo a Frýdek-Místek. V roce 1951 se začal věnovat restaurátorské praxi, ke které získal průpravu u profesora Josefa Wagnera. Specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. V roce 1951 též uzavřel sňatek se spolužačkou, sochařkou Evou Kmentovou a o dva roky později (1954) se jim narodila dcera Polana a v roce 1956 syn Jasan, který se stal též sochařem. V roce 1980 jeho první manželka Eva zemřela a v roce 1981 se oženil podruhé s Marií Edlmanovou. V roce 1982 se jim narodila dcera Eva. Střídavě žije v Praze a v Litomyšli, kde je také zapsán jako čestný občan.

Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa a Nové skupiny, je též členem Umělecké besedy.

Zoubkův osobitý styl je charakteristický zredukovaným vytvarováním plastik, výraznou vertikalitou, rozrušeným povrchem a autorovu spřízněností a reakcí na antické dědictví.

Zoubek je autorem posmrtných masek Jana Palacha a Jana Zajíce a Pomníku obětem komunismu na Petříně.

V roce 1996 byl oceněn státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy I. stupně.

Nesvadba Josef

Nesvadba Josef(* 13.06.1926 - † 26.04.2005)

* Praha

Český spisovatel Josef Nesvadba je spolu s Ludvíkem Součkem nejvýznamnějším českým autorem vědeckofantastické literatury, pokračující v linii vytvořené Jakubem Arbesem, K. Čapkem, J. M. Troskou a Janem Weissem. Jeho vrcholné povídky, pocházející vesměs z přelomu 50. a 60. let, se vyznačují intelektuálním nadhledem, originálním nápadem a jasně vedeným příběhem. Mísí se v nich tradiční prvky sci-fi s detektivními motivy i cestopisem (bývá proto přirovnáván ke Grahamu Greenovi). J. Nesvadba je původní profesí psychiatr - na medicíně promoval roku 1950. Působil pak dva roky na interním oddělení nemocnice v Teplicích a od roku 1956 pracoval na psychiatrickém oddělení fakultní nemocnice v Praze. Věnoval se tu na tehdejší dobu progresívním metodám individuální, a zvláště kolektivní psychoterapie. Jako v podstatě vždy loajálnímu, byť ani ne prorežimně angažovanému spisovateli, mu byla umožněna řada cest po světě - dva roky žil v USA, podnikl důkladné cesty po Číně a Vietnamu. Nesvadba zaujal hned první knihou povídek (předtím se neúspěšně pokoušel o dramata), nazvanou Tarzanova smrt (1958). Uplatnil v nich výrazně svou psychiatrickou praxi - zájem o mystéria lidského mozku, ocitajícího se často v protikladu vůči technizující se civilizaci. Následovaly pak neméně kvalitní a atraktivní povídkové soubory Einsteinův mozek (1960, z ní byla téhož roku zfilmována povídka Blbec z Xeenemünde) a Výprava opačným směrem (1962). V románu Dialog s doktorem Dongem (1964) se poprvé pokusil o komplexnější pohled na civilizační problémy světa, přičemž se nevzdal ani prvků ironie a groteskna. K široce koncipovanému pokusu o globální zprávu o “stavu planety” se vrátil v prokombinovaném románu Tajná zpráva z Prahy, na jejímž prvním vydání z roku 1978 se podepsala cenzura. Teprve do druhého vydání (1991, ale již jako První zpráva z Prahy) mohly být navráceny motivy jako srpnová intervence a následující vlna emigrace.

Kabátová Zita

Kabátová Zita(* 27.04.1913 - † 27.05.2012)

* Praha

Zita Kabátová, vlastním jménem Zita Zavřelová se narodila 27. 4. 1913 na Malé Straně, kde prožila mládí. Hrála ve více než 50 filmech, poprvé v roce 1936 ve filmu Světlo jeho očí, k nejznámějším patří Slavínského film Muži nestárnou nebo nezapomenutelný Přednosta stanice. V posledních letech hrála např. ve filmech Želary, Zapomenuté světlo nebo Babí léto. Je stále velmi činorodá, optimistická a ráda vzpomíná na svoji práci.
Poprvé se na divadelních prknech objevila, ještě jako nemluvně, v Malostranské besedě. Film Světlo jejich očí odstartoval Kabátové závratnou kariéru jedné z nejoblíbenějších hereček 30. a 40. let. Hlavně díky svému elegantnímu zjevu a kultivovanému projevu. K jejím nejvýznamnějším rolím patří: operetní hvězda Marion v Burianově komedii Provdám svou ženu, Julie Jelenová v další „Burianovce“ Přednosta stanice, Márinka Bezoušková v Pantátovi Bezouškovi, s Vlastou Buranem si zahrála ještě jednou v komedii Zlaté dno, kde hrála jeho ženu Jarmilu Valentovou – Putičkovou. Její nejlepší rolí se stala role Heleny Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestárnou. V sedmdesátých letech se dokonce stala vedoucím několika pražských kin, i kina Illusion, které pozvedla a kde se promítaly právě „filmy pro pamětníky“, ve kterých sama hrála. Větší role jí přišly až po roce 1989, kdy hrála starou šlechtičnu v Zapomenutém světle, Marušku Grulichovou ve slavném Babím létu. Zatím její poslední filmovou rolí je postava babičky ve filmu Hodinu nevíš.

Langer Josef Jaroslav

(* 12.11.1806 - † 28.04.1846)

* Bohdaneč

Jeho otec byl městským důchodním a měl i hospodářství. Dal syna studovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se v té době rozvíjel čilý kulturní národní život, zvláště zásluhou V. K. Klicpery a Josefa Chmely. Na filozofii v Praze a při studiu práv se Langer věnoval literatuře, proto také práva přerušil a od r. 1830 žil střídavě v rodišti a v Praze jako soukromý učitel a redaktor. Na přínluvu F. Palackého se stal r. 1831 archivářem u knížete Kinského. tehdy také přispíval svými básněmi do různých časopisů (Jindy a nyní, Květy, Časopis Českého muzea, aj, někdy pod pseudonymem Kopřivarius). V Čechoslavu vyšla tehdy jeho báseň České lesy, sympatizující s polským povstáním, jíž se Langer stal politicky podezřelý a byl sledován policií. V Praze udržoval přátelské styky s bývalými spolužáky - např. J. K. Tylem a s ostatními obrozenskými pracovníky. Byl však stále nespokojen se svým životem a s výsledky tvorby, a když otec naléhal, aby se věnoval rodinnému hospodářství, vrátils e r. 1832 do Bohdanče. Maloměstské šosácké prostředí jej duševně ubíjelo, doma se cítil "jako v hrobě". tehdy prakticky skončila i jeho literární činnost. Langer předčasně zemřel ve svém rodišti dne 28. dubna 1846.
V básnické tvorbě - podobně jako F. L. Čelakovský - k němuž však měl Langer kritické výhrady - vycházel z české a slovenské lidové prózy a poezie. R. 1830 vydal Selanky, sbírku epických básní - idyl, pro něž látkově čerpal z českých pohádek a pověstí. V této sbírce je i nejvýznamnější Langrova báseň Devatero krkavců. v Časopise Českého muzea vyšly v té době jeho České krakováčky, lehké procítěné lyrické básně, někdy elegické, odrážející básníkovo citové vzplanutí. Některé Langerovy verše zhudebnil jeho přítel a krajan Fr. Škroup, spolupracovník Tylův. Deset alegorických satir a bajek s názvem Kopřivy vyšlo v Časopise Českého muzea v letech 1829-31. Dotýkal se v nich kriticky, ale jinotajně některých událostí z českých dějini ze své současnosti. Šedesátiveršová satira Bohdanecký rukopis je zajímavá tím, že paroduje Rukopisy, o jejichž pravosti langer nepochyboval; kritizuje zde některé nedostatky tehdejšého metanského života. Rovněž satira v próze Den v Kocourkově postihuje - ale ne příliš ostře - společenské, národní i iterární slabosti doby. Nejlepší z jeho díla je cyklus Hraběnce *** na památku (v Časopise Českého muzea 1844), typ romantické subjektivní poezie, u nás vzácné. České i slovenské lidové tvorbě věnoval Langer některé články v Musejníku, např. České prostonárodní obyčeje a písně nebo Starožitné básně ruské, úvod k překladům.

Hašek Jaroslav

Jaroslav Hašek(* 30.04.1883 - † 03.01.1923)

* Praha

Jaroslav Hašek byl publicista, novinář a spisovatel.

Jaroslav Hašek byl synem středoškolského suplenta, pozdějšího bankovního úředníka. Později do rodiny ještě přibyl o tři roky mladší bratr Bohuslav a svěřenka Marie. K životu rodiny patřily neustálé starosti, nouze a strach o existenci. Otec začal potají pít, a když bylo Jaroslavovi třináct, zemřel. Majetkové poměry rodiny se po jeho smrti ještě více zhoršily. Jaroslavovo dětství bylo poznamenáno neustálým stěhováním rodiny z místa na místo. Pocit vykořenění, otlučené domy se stísněnými dvorky, naplněné křikem ušpiněných a otrhaných dětí, malost a malichernost života, hádky na pavlačích, temné a studené byty, to byly dojmy, které jeho dětství určovaly.
Jako dítě byl Jaroslav Hašek spíše zastrašený a ostýchavý. Ministroval v kostele u sv. Štěpána a znal výborně katechismus. Po smrti otce však Jaroslav rychle překonává zábrany školy a výchovy a pod vlivem kamarádů rozvíjí svůj temperament.

Jaroslav Hašek začal studovat na gymnáziu, kde byl v primě jeho třídním učitelem Alois Jirásek, kterého Hašek upřímně nenáviděl. Uprostřed protestů proti zrušení rovnoprávnosti českého jazyka ve školách Hašek vytlouká okna v německém stavovském divadle, zapaluje ohradu jednoho Němce a hází kameny na nuselskou policejní stanici. Pro účast na politické demonstraci byl Hašek ze studií na gymnáziu vyloučen. Učil se drogistou, nakonec maturoval na Československé obchodní akademii v Praze.

Po studiích nastupuje Jaroslav Hašek na místo bankovního úředníka v bance Slavia. Brzy však toto místo opouští - láká ho bohémský život, jemuž se zcela oddává. Jako tulák se vydává pěšky na cestu přes Slovensko, Halič a Uhry.

Jaroslav Hašek se seznámil s českými anarchisty a postupně se dostal do jejich vedení. V roce 1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost. V roce 1907 se setkal s Josefem Ladou

Jaroslav Hašek začal pracovat jako novinář, ale začal mít problémy s alkoholem, které se postupně zvětšovaly. Seznámil se s Jarmilou Mayerovou, se kterou se oženil.

Od roku 1908 redigoval Jaroslav Hašek Ženský obzor, od 1910 satiristický časopis Svět zvířat. Přispíval do Českého slova, Čechoslovanu, Pochodně a Humoristických listů.
V roce 1911 založil Jaroslav Hašek Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde se stal i hlavním účinkujícím.

V roce 1915 Jaroslav Hašek dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, proto byl nějakou dobu hledaný. V září 1915 se nechal zajmout a roku 1916 vstoupil do československých legií.

Přes Jugoslávii se Jaroslav Hašek dostal do Ruska, kde v roce 1918 v Moskvě vstoupil do české sociálně demokratické strany. V roce 1918 vstoupil do Rudé armády. Byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci.

V prosinci roku 1920 přijel Jaroslav Hašek zpět do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj. Hašek působil v kabaretu Červená sedma.

Kvůli zhoršujícímu se zdraví, které bylo podlomeno alkoholem, pobytem v zajateckých táborech a prací v Rudé armádě, se Jaroslav Hašek přestěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde chtěl dokončit své dílo. Na podzim roku 1922 Hašek v opilosti přislíbí, že koupí zchátralý dům pod lipnickým hradem. Zrekonstruuje ho a v listopadu 1922 se přestěhuje. Obývá však pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky a ta mu slouží jako ložnice i pracovna. Na drátěné vložce u okna odpočívá, spí a také diktuje asistentu Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. V té době je již těžce nemocen.

Poslední dny a týdny Haškova života jsou truchlivé. Jeho tělo jako by opuchlo, špatně chodí, otékají mu nohy. Trápí ho žaludek a často i během diktování se mu udělá nevolno.
Jaroslav Hašek zemřel ve věku nedožitých čtyřiceti let na ochrnutí srdce. Peripetie provázející Haškův život nekončí ani po jeho smrti. Peníze na obřad ani rakev nejsou a nenajde se nikdo, kdo by to byl ochoten zaplatit. Je tedy nutné Haška pohřbít na dluh. Další problém je s farářem, který Haška považuje za bezvěrce a trvá na tom, aby byl Hašek pohřben v koutě hřbitova za márnicí v místě, kam se pohřbívají sebevrahové. Nakonec po dlouhém vyjednávání farář souhlasí, aby byl Hašek pohřben k zadní zdi. Teprve po létech vznikla z popudu Eduarda Basse společnost, která za přispění dědiců obložila do té doby skrovný hrob deskami z posázavské žuly.

V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník od Karla Nepraše.

Facebook

Knihovna Literatura Kontakty a info

Otevírací doba

Každý pátek
08.00 - 10.00 hodin
15.00 - 17.00 hodin

6. 7. Mistr Jan Hus

Zítra: Bohuslava

Obec Sebranice

http://www.sebranice.cz/index.php?nid=724&lid=CZ&oid=28861

Čtení pomáhá

http://www.ctenipomaha.cz/

Celé Česko čte dětem

http://www.celeceskoctedetem.cz/

Knihovna Litomyšl

http://www.litomysl.cz/knihovna/

Návštěvnost stránek

009792