Listopad

(* 08.12.1890 - † 23.11.1980)

* Benešov u Prahy

Prozaik, publicista
 Původním jménem Karel Novák. Tchán spisovatele Bohuslava Březovského. Jeho otec byl pekařem. Studia na gymnáziu v Benešově (jeho spolužákem zde byl Vladislav Vančura) Nový nedokončil. Od 1908 prošel několika krátkodobými zaměstnáními, teprve 1912 se uchytil jako lokálkář v Českém slově. První světovou válku strávil většinou ve vojenských nemocnicích a předstíral chorobu. Na konci války spolupracoval s Vídeňským deníkem. Po vyhlášení republiky se vrátil do redakce Českého slova (1922–23 do listu dopisoval z cest po Polsku, Německu a Francii). Sympatizoval s mladými národními socialisty: od poloviny 1918 přispíval do jejich časopisu Maják a 1918–21 redigoval Mladé proudy. S Bohuslavem Vrbenským (po jeho vyloučení z národně socialistické strany) zakládal časopis Socialista (1923). Také v pozdějších letech byl častým účastníkem levicových politických a uměleckých aktivit (členství ve výboru solidarity se stávkujícími, v uměleckém sdružení Blok, za okupace v levicovém odboji). 1924–38 spolupracoval s deníkem Národní osvobození a zároveň byl redaktorem obrázkového týdeníku Domov a svět (1927–32) a měsíčníku Panoráma vydávaného nakladatelstvím Družstevní práce (1937–40). Za druhé světové války žil bez stálého zaměstnání, 1944 byl zatčen a internován v pracovním táboře Klecina (Klettendorf) ve Slezsku poblíž Vratislavi. 1945 byl jmenován šéfredaktorem Svobodného slova, ale funkce se ze zdravotních důvodů brzy vzdal. Poté byl redaktorem deníků Svobodné Československo a Práce a redigoval literární časopis Doba (1945–46). 1952–55 byl šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od 1956 působil jako spisovatel z povolání.
 Přispíval do novin a časopisů: Besedy času (1908 debut), Mladé proudy, Zádruha, Osvěta, České slovo, Zvon, Český svět, Zlatá Praha, Národní obzor, Světozor, Vídeňský deník, Lidové noviny, Právo lidu, Besedy lidu, Červen, Socialista, Národní osvobození (1924 zde na pokračování román Městečko Raňkov, 1929 román Modrý vůz), Pramen, Ranní noviny, Rozpravy Aventina, Trn, Rudé právo, Čin, Host, Literární rozhledy, Domov a svět, Panoráma, Literární noviny, Literární noviny, Tvorba, A–Zet (1931 zde na pokrač. román Peníze), Levá fronta, Listy pro umění a kritiku, Magazín Družstevní práce, Středisko, U Blok, Čteme, Doba, Svobodné slovo, Svobodné Československo, Kulturní politika, Práce, Svět v obrazech, Mladá fronta, Nový život, Obrana lidu, Lidová demokracie, Květy, Květen, Kultura, Plamen, Hlas revoluce aj. Je autorem rozhlasové hry Velký Samo (1931). Podílel se na scénáři filmu Marijka nevěrnice (1934, r. Vladislav Vančura, sc. + Ivan Olbracht). Byl autorem doslovů a předmluv k dílům Vladislava Vančury, Ivana Olbrachta, Jaromíra Johna aj. Próza Chceme žít byla zdramatizována pro divadlo D 34 (prem. , 1934, s E. F. Burianem) a byl podle ní natočen i stejnojmenný film (1949, r. E. F. Burian, sc. E. F. Burian a Bohuslav Březovský). Užíval pseudonymů Alexandr Špaček (jako autor námětu k filmu režiséra M. J. Krňanského Žíznivé mládí, 1943), Carlo Novo, C. Novo, Karnov a šifer K. N. , Kr, kn, Kn. , -kn, N-ý, -vý, -ý.
 Nového dílo nese trvalé stopy literární atmosféry počátku 20. století (šrámkovský impresionismus a vitalismus, tulácké motivy upomínající na Karla Tomana, Ivana Olbrachta a Maxima Gorkého, protirakouské a antimilitaristické smýšlení generace anarchistických buřičů). Zpočátku Nový vystupoval jako novinář, autor fejetonů a črt vykazujících zjitřený sociální zájem i smysl pro proměnlivost přírodního dění a prchavost lidských pocitů; postupně se však jeho dominantním výrazovým prostředkem stal román. V prvních románech z prostředí maloměstského (Městečko Raňkov) a vesnického (Samota Křešín) navázal na tradici starší kronikářské realistické prózy, vypravěčské postupy však dynamizoval přírodním a pocitovým lyrismem. Neiluzivní vidění života venkovské chudiny na rodném Benešovsku se u něj prolínalo s autobiografismem v pojetí hlavních hrdinů. Vesměs jsou jimi mladí lidé prudkých citů, jejichž vůle je podlomena nerovnoprávným společenským postavením, slepou mašinérií války a sociálně neuspokojivými poválečnými poměry (Srdce ve vichru, Tváří v tvář, Modrý vůz). Morální a psychologické důsledky bídy a sociálních handicapů zůstávaly ve středu autorovy pozornosti i v době, kdy se jeho záběr společenské reality rozšiřoval o pražskou periferii a jevy s ní spojené – nezaměstnanost (Chceme žít), kriminalitu (Peníze), rozpad rodinných svazků (Na rozcestí). Od poloviny 30. let se v Nového textech stále výrazněji uplatňovaly politické argumenty a ideové diskuse a zároveň s tím se dále uvolňovala románová stavba (Atentát, Třetí větev). V době ohrožení republiky a za okupace nacházel Nový – stejně jako jeho přítel a do značné míry i spisovatelský vzor Vladislav Vančura – jistotu a povzbuzení v minulosti a v kultivaci tvárných možností češtiny (Rytíři a lapkové), ale i v přímém vlasteneckém apelu spojeném s oslavou rodinné a rodové soudržnosti (Za hlasem domova) a ve věčném koloběhu přírodního dění (Rybaříci na Modré zátoce, Potulný lovec). Pojetím české historie, mytizací husitství a selských bouří navazoval na Aloise Jiráska a později se včlenil do poúnorové kulturní a historické koncepce tak, jak ji kanonizoval Zdeněk Nejedlý (Česká bouře, Nehasnoucí ohně). Po 1945 podroboval svá starší díla často i několikeré textové revizi, při níž je jazykově modernizoval, ale hlavně posiloval jejich ideové vyznění ve smyslu postulátů socialistického realismu (rozšiřování přímých autorských komentářů, ideové „vyspělosti“ hrdinů apod. ). Zároveň sestavoval starší, přepracované i nově vznikající drobné prózy a fejetony do celků s převažujícím tónem lyrického vyznání (Světlo ve stromech, Čas, který zpívá), generačního svědectví (Zaváté stopy) či útočné protikapitalistické publicistiky (Zahořklé úsměvy). Rekapitulací i syntézou základních myšlenkových okruhů Nového díla je román Plamen a vítr, kronikářský obraz českého maloměsta na přelomu 19. a 20. století s ústředními motivy lásky, mladistvého vzdoru vůči šosáctví i věčně se obnovujících sil života.

(* 24.11.1930)

* Havlíčkova Borová

Literární historička a editorka
 Rozená Musilová. Pochází z rolnické rodiny. Manžel František Janáček (1930–1995) byl historik, mj. editor kritického vydání Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce (1995). Syn Pavel Janáček (* 1968) je literární kritik a historik.
Janáčková absolvovala reálné gymnázium v Chotěboři (maturita 1949). Studovala na pražské PedF češtinu a ruštinu (zde 1949–1952 posluchačkou Felixe Vodičky), poté rok na FF UK (1953 diplomová práce Umělecké mistrovství v románě Terézy Novákové Drašar). V letech 1953–1959 byla asistentkou, pak odbornou asistentkou na Vysoké škole pedagogické (CSc. 1963 prací Český román sklonku 19. století). V letech 1959–1985 pracovala jako odborná asistentka na katedře české a slovenské literatury FF UK, v roce 1985 byla odtud propuštěna, bez pedagogického úvazku přijata na katedru dějin umění a estetiky. 1988–1989 byla vědeckou pracovnicí ÚČSL. V roce 1990 se vrátila na katedru české a slovenské literatury FF UK, v témže roce jí byla udělena docentura, 1992 profesura. Na počátku roku 1996 odešla do důchodu, přesto ještě další dva roky na FF UK přednášela. Od roku 1996 se jako členka vědecké rady podílí na vydávání edice Česká knižnice.
 Debutovala v roce 1954 v České literatuře, kam později přispívala. Pravidelně publikovala dále v periodikách Acta Universitatis Carolinae, Českolipsko literární, Literární archiv a časopisech Český jazyk a literatura, Nové knihy aj. – Přispěla do rukopisných sborníků, věnovaným Rudolfu Havlovi (1981), Miroslavu Červenkovi (1982), Vladimíru Macurovi (1985) a Milanu Jankovičovi (1989). – V 80. letech podepisovala drobné články rodným jménem. Používala pseudonymu M. Záborská ve Vlastě a šifer J. M. , jj, jan. , J. (v Nových knihách). – Byly jí věnovány dva rukopisné sborníky: Po zarostlém chodníčku (1990) a U jednoho stolu (2000, eds. Alice Jedličková a Irena Kraitlová).
 Janáčková se zabývá zejména dějinami české literatury 19. století. Přihlašujíc se k odkazu Felixe Vodičky chápe literární jevy jako výsledek vědomého progresivního formálního úsilí v rámci širšího národního kontextu a dobových „požadavků“ na fungování literatury. Zaměřuje především na ty aspekty a ty žánry české prózy, které v rámci dobové poetiky představují nosné vývojové tendence a leckdy předjímají další vývoj, tak se snaží korigovat tradiční schéma priority poezie a zaostávání románové prózy v české literatuře 19. století. V její první knize Český román sklonku 19. století (jež je poznamenána marxistickým přeceněním obecně společenských předpokladů vzniku literárního díla) je ústředním hlediskem vztah člověka a světa, promítnutý jednak do aktivity tvůrčího subjektu, jednak do procesu proměn románové postavy. Následující práce již akcentují specifiku vývoje české prózy, projevující se v existenci přechodných žánrů, které integrují tradiční prvky i tvarové výboje (romaneto, realistická idyla, idylická epopej, impresionistický román). Součástí její metody jsou i rekonstrukce čtenářského publika, jeho kulturního horizontu a literárního profilu časopisů. Tyto okolnosti jsou konfrontovány s autorským záměrem kultivovat adresáta, v němž se střetávají vysoké umělecké nároky s úsilím o sdělnost a národní a lidovýchovný účinek (Svět Jiráskova umění). Hledisko utváření adresáta a reálné rezonance tvorby u čtenářského publika se propojuje s přehledy dominantních směrů a proudů a s živě pojatými autorskými portréty ve studijní příručce Česká literatura 19. století, jejíž koncipování ovlivnila také autorčina dlouholetá pedagogická zkušenost. V knihách Arbesovo romaneto a Jakub Arbes novinář jsou romaneto i soudnička viděny v průsečíku novinářské zkušenosti autora, aktuálních společenských podnětů i formálních zdrojů. Také příspěvky shromážděné v souborech Stoletou alejí a Román mezi modernami dokumentují na základě minuciózního studia archivních materiálů a porovnáním různých verzí genezi a slohový vývoj jednotlivých textů. Samostatnou práci tohoto druhu představuje publikace Živé prameny. Vznik Jiráskovy nové kroniky U nás, která je montáží textových podkladů, paralelních úryvků výsledného díla a jejich analýz. V monografii Alois Jirásek autorka usiluje o vyvážený výklad života a díla. Velkou pozornost věnuje vztahu reality a fikce, pramenům a jejich tvůrčímu přehodnocení, stranou nezůstává ani přihlédnutí k vlivu Jiráskových současníků na jeho tvorbu a snaha oživit autorův odkaz pro čtenáře současného. Posledně jmenovaný záměr ostatně naplňuje Janáčková i rozsáhlou činností ediční (autorské výbory z literatury 19. století pro dospělé a mládež, knížky lidového čtení, antologie) a popularizačními medailony, jimiž od 70. let provázela zvláště díla Holečkova, Jiráskova, Zeyerova, Klostermannova, Raisova, Baarova, Novákové.
Od 90. let se věnuje především životu a dílu Boženy Němcové (monografie Příběh tajemného psaní o okolnostech vzniku, pramenech a průběhu psaní Babičky; soubor studií Božena Němcová. Příběhy – situace – obrazy, pátrající po místě spisovatelčina tvůrčího a životního usilování v kontextech české a evropské literární kultury 50. let 19. století), významně se též podílí na vydávání autorčiny korespondence (zejména čtyřsvazkové kritické vydání Korespondence I–IV).

(* 25.11.1912 - † 24.06.1976)

* Rohozná, ČR

Český prozaik, dramatik a novinář, autor divadelních her a knih pro děti. Narodil se v Rohozné u Poličky. Po maturitě na reálném gymnáziu v Poličce (1932) studoval na pražské 'Univerzitě Karlově' práva (1932-34) a filosofii (1934-38). Redigoval časopis 'Mladá kultura' (1935-36) a 'Národní osvobození' (1936-38, 1945-48). V letech 1939-41 pracoval v nakladatelstvích 'Melantrich' a 'Orbis'. V roce 1944 byl zatčen a poté až do konce války vězněn. V letech 1955-57 byl vedoucím redaktorem časopisu 'Květen'. Autor psychologických románů, jejichž hrdinové ztrácejí dosavadní iluze a jistoty ve víru válečných a poválečných událostí. Na pomezí satiry a absurdní science fiction leží novela, která v krutě humorném podobenství o obživlé soše poukazuje na nebezpečnost zneužití moci a zrůdnost manipulace s lidmi. Zemřel v Praze.

(* 18.11.1847 - † 26.11.1926)

* Praha

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, (18. listopadu 1847 Praha – 26. listopadu 1926 Praha) byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka.
Měla sedm sourozenců, ale otec jim brzy zemřel. Matka jim však vzdělání zajistila. Eliška získala patřičné vědomosti v pražském ústavu Svobodově a s pomocí bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se i hře na klavír a malovat. Trpěla od mládí bolestmi kloubů. Mezi literární osobnosti ji uvedli Karolína Světlá a Vítězslav Hálek.
Zabývala se emancipačním hnutím, byla členkou Ženského výrobního spolku českého, který založila Karolina Světlá, a byla redaktorkou Ženských listů.
Přispívala do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou.
Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku.              Je pohřbena v Praze na Olšanech.

Dílo

Její poezie nepatří k příliš kvalitní a lze o ní říci, že je velmi svázaná s dobou vzniku.

Ke slovanskému jihu
Z máje žití
Sny o divadle
Bajky velkých
Ze Šumavy
Letorosty

Romány

Svéhlavička – dívčí román
Célinka – dívčí román
Z mého mládí – paměti
Co přinesla léta – paměti, kromě jejích libret se pravděpodobně jedná o její nejlepší dílo

Libreta k operám

Hubička – autorem opery je Bedřich Smetana
Tajemství – autorem opery je Bedřich Smetana
Čertova stěna – autorem opery je Bedřich Smetana
Viola – autorem opery je Bedřich Smetana
Blaník – autorem opery je Zdeněk Fibich


Břetislav – autorem opery je Karel Bendl
Karel Škréta – autorem opery je Karel Bendl
Dítě Tábora – autorem opery je Karel Bendl

Překladatelská činnost

Alexandr Sergejevič Puškin: Výbor menších básní (1894), Boris Godunov (1905)
Adam Mickiewicz: Pan Tadeáš (1882)
George Gordon Byron: Childe Haroldova pouť, (1890)
libreto Bizetovy opery Carmen

(* 02.03.1880 - † 26.11.1939)

  * Litimyšl

Arne Novák, vlastním jménem Arnošt Novák, (2. března 1880 Litomyšl – 26. listopadu 1939 Polička) byl český literární historik a kritik, bohemista a germanista.
Byl synem středoškolského profesora dr. Josefa Nováka a spisovatelky Terézy Novákové.
Studoval na gymnáziu v Litomyšli a od roku 1895 v Praze. Maturoval v roce 1898. V letech 1898 až 1902 studoval germanistiku a bohemistiku na Universitě Karlově. V roce 1901 pobýval na univerzitě v Berlíně.
Působil jako středoškolský profesor v Praze a Kutné Hoře.
V roce 1906 se habilitoval na Universitě Karlově jako docent německé literatury a roku 1910 rozšířil svou habilitaci i na dějiny literatury české. V roce 1920 se stal řádným profesorem české literatury na Masarykově universitě v Brně. V roce 1921 natrvalo přesídlil do Brna. Dvakrát, v letech 1938 a 1939, byl zvolen rektorem Masarykovy university. Je po něm pojmenována ulice, na které dnes sídlí Filozofická fakulta MU.
Od roku 1921 působil jako stálý a čelný spolupracovník redakce Lidových novin. Byl činný také v časopisech Volné směry, Pestrý týden, Lumír, Rozhledy aj.
Dílo
Byl velmi vzdělaný. V jeho díle je patrný nadhled, velký přehled, ale i analytické a hodnotící schopnosti. Jeho názory ovlivnili jeho učitelé František Xaver Šalda, Jaroslav Vlček a Josef Pekař. Z jeho díla je patrný vliv pozitivismu.

Přehledné dějiny literatury české – první vydání v roce 1910 pod názvem Stručné dějiny literatury české. Postupně byly rozšiřovány. Naposledy vyšly v roce 1995.
Praha barokní (Zlatoroh, Spolek výtvarných umělců Mánes 1915) - eseje o pražské barokní architektuře
Kritika literární (1916 a 1925) – teoretický výklad postupů literární kritiky
Zvony domova (1916) – statě o českých spisovatelích
Duch a národ (1936)
Zvony domova – eseje
Nosiči pochodní – eseje

Monografie:

Jan Neruda
Svatopluk Čech
Josef Dobrovský
Viktor Dyk
Josef Pekař

(* 15.02.1909 - † 27.11.1978)

  * Chrudim

Prozaička, překladatelka, autorka literatury pro mládež
 Vlastním jménem Hrubešová. Pseudonym zvolila podle Viktorina Kornela ze Všehrd. Její otec byl soudním radou. V Chrudimi Kornelová absolvovala dívčí lyceum (1922) a reálné gymnázium (1927). Studia češtiny a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ukončila 1934 (PhDr. 1935 prací Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob v románu Cikáni). Rok učila na dívčím reálném gymnáziu v Praze a od roku1935 na Obchodní akademii v Chrudimi. 1947 odešla do invalidního důchodu. Od studentských let se věnovala ochotnickému divadlu, zprvu jako herečka, později také jako organizátorka, mj. byla v letech 1945–48 intendantkou chrudimského divadla.
 Od poloviny 30. let publikovala v periodikách: Časopis pro moderní filologii, Studentský časopis, Chrudimský kraj, později v Mateřídoušce, Ohníčku aj.
 Marie Kornelová se ve 40. letech představila dvojicí na sebe navazujících historických románů ze začátku 14. století Svatební jízda a Proměny, které pak o dvě desítky let později spojila pod titulem Trůny milostné i kruté. Ač se v nich držela základních historických faktů a do detailů zachytila dobové prostředí a způsob života, v kresbě psychiky postav, a tím i v dějové motivaci, mířila především k nadčasovým citům a pohnutkám. Námětem prvního z obou románů jsou zásnuby a sňatek EliškyPřemyslovny s JanemLucemburským, ústředním tématem však Eliščina láska k manželovu strýci. Pozornost, kterou tu autorka věnovala osobním zájmům a prožitkům i epizodních postav, ještě více zesílila v románu druhém, v němž sbližování královského páru tvoří jen jednu z dějových linií a motivů. V dívčím románu Nebe, peklo, ráj s humorem zachycuje duševní svět desetiletých hrdinek; zvláště komičnost jejich dětinského uvažování ovšem ocení spíše dospělý čtenář. – Kornelová rovněž překládala klasickou prózu z němčiny, ale také z francouzštiny a ojediněle i z jiných jazyků. Překlad pohádky pro dospělé Gottfrieda Kellera Kocourek Sklíčko publikovala spolu s vlastním pokračováním (Sova Pálenka) podle původního autorova náčrtu.