Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvodní stránka > O obci > Osobnosti

Osobnosti

Kdo byl Jaroslav Šejnoha

Přiznám se, že i já jsem toto jméno slyšela letos poprvé někdy v květnu. To když jsem začala shánět podklady  a zajímavosti pro „Rodáky“.

Od pana Vojtěcha Zindulky jsem dostala dokumenty, dopisy a  vzpomínky na akademického malíře a diplomata Jaroslava Šejnohu. Člověka, který reprezentoval naši zem po celém světě. Co je na tom pro nás tak zajímavého? Kromě toho, že velmi zajímavý byl jeho život, tak hlavně fakt, že byl rodákem ze Sebranic.

Ve druhé polovině 19. století hospodařil na statku č. 207 na Pohoře rolník František Koukal. Měl dvě dcery. Starší z nich se provdala za rolníka Jílka, který tento statek převzal. Pro sebe zakoupil František Koukal bývalou školu na Sebranicích (č.p. 11- bývalé Lamido). Zde po svém sňatku žila mladší dcera Žofie - učitelka, která se provdala za učitele Václava Šejnohu.

A tady se manželům Šejnohovým 24. 8. 1889  narodil syn Jaroslav.

Zanedlouho potom se ale rodina přestěhovala do Makova, kde Václav Šejnoha dostal místo řídícího učitele. V Makově žili manželé Šejnohovi až do roku 1922, kdy odešli do nedalekých Morašic. Tady na místním hřbitově je pochován řídící učitel v. v.Václav Šejnoha. Jeho žena Žofie, učitelka v. v., která zemřela ve věku 92 let, je pochována v hrobě svých rodičů na hřbitově v Sebranicích.

Malý Jaroslav absolvoval základní čtyřtřídní školu v Makově. V deseti letech odešel studovat na gymnázium do Jičína. Zájem o malířství jej přivedl na vysokoškolská studia, byl žákem Maxe Švabinského. Akademii ukončil ještě před 1. světovou válkou a díky skvělým výsledkům a svému talentu byl vybrán na stipendium do Paříže.

V roce 1914 však začala I. světová válka. Rakousko - Uhersko, jehož občanem mladý akademik byl, se dostalo s Francií do válečného stavu. Jaroslav byl zatčen a vězněn v internačním táboře. O jeho propuštění se zasloužil p. Jedlička, velmi bohatý a vlivný muž. Jaroslav po propuštění vstupuje do Čs. armády jako legionář a bojuje proti německé armádě. Když válka skončila, vrátil se na krátkou dobu domů do Makova, ale pak opět odjíždí do Paříže zpět ke svému malování. Tady se seznámil s bývalým ministrem zahraničních věcí Dr. Eduardem Benešem a vlastně na jeho žádost a doporučení vstupuje do diplomatického sboru nově vzniklé republiky. A jelikož Jaroslav Šejnoha mluvil francouzsky, anglicky, německy, částečně italsky, stal se pro novou republiku velmi platným členem. Nastoupil na československou ambasádu v Paříži.

V roce 1923 se ve svých 34 letech oženil s Albertou Jedličkovou, dcerou muže, který jej na začátku války dostal z internačního tábora. Krátce po svatbě se manželé stěhují do Prahy, kde akademický malíř Šejnoha pracuje až do roku 1930 jako legační rada na ministerstvu zahraničních věcí. V těchto letech také navštěvuje své rodiče bydlící již v Morašicích. V letech 1930 až 1936 pracuje jako vyslanec na ambasádě v Římě a v roce 1936 odjíždí ve stejném postavení do hlavního města Estonska - Talinu.

Ale blížící se II. světová válka opět zamíchala kartami jejich života. Manželé Šejnohovi s nejnutnějšími věcmi prchají tajně rybářskou bárkou z Estonska přes Švédsko a Německo do Paříže. V roce 1940 je Jaroslav Šejnoha i s manželkou nucen odejít do Anglie. Tady se opět setkává a začíná spolupracovat s Dr. Benešem, seznamuje se s Janem Masarykem. Od roku 1943 pracuje jako vyslanec v Káhiře a zastupuje zájmy ČSR i v Habeši. Po skončení II. světové války se vrací do Prahy, kde opět pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. O Vánocích 1947 odjíždí i s manželkou Albertou jako vyslanec do Indie.

Blíží se však rok 1948

Přišel rok 1948. Pro Gottwaldovu vládu je Jaroslav Šejnoha naprosto nevhodným, nepohodlným člověkem. Byl přítelem Dr. Beneše, Jana Masaryka, většinu svého života pracoval v zahraničních službách a udržoval přátelské svazky s diplomaty západních států. Znal mnohá tajemství zahraniční politiky. Věděl, že návrat do Prahy není možný.

Proto raději odešel do Kanady a tady si na okraji  Toronta za své úspory zakoupil dům, kde žil se svou ženou Albertou. Část majetku investoval do nemovitostí. V Kanadě také v roce 1982 ve svých 93 letech zemřel.

Celý svůj život vzpomínal na rodný kraj, na Makov a Morašice, a přesto, že žil v Kanadě uprostřed nedotčené přírody a země, nemohl zapomenout na krásy zdejší krajiny. A tak vyslovil přání, že alespoň po smrti by se rád vrátil do rodného kraje. To mu jeho paní splnila a v roce 1983 poslala urnu s jeho popelem do Morašic, kde byl v tichosti pochován do hrobu svých rodičů.

Zpracovala Václava Tmejová

Vavřinec Toulovec z Třemošné

Další osobnost, jak ukazuje historie, která se v Sebranicích narodila, byl v polovině čtrnáctého století Vavřinec z Třemošné, později nazýván Vavřinec Toulovec, který byl velmi významnou osobností Litomyšlska.

Vavřinec Toulovec mezi námi!

Na počest našeho rodáka se od roku 2002 v měsíci srpnu na svátek Vavřince konaly  Toulovcovy letní slavnosti. Jsou to sousedská posezení v místech , která  jsou opravena a zpřístupněna občanům obce.

  • 2003 - Odemykání kašny na Třemošné
  • 2004 - Toulovcova letní slavnost  u kašny na Třemošné
  • 2005 - Toulovcova letní slavnost u kapličky sv. Mikuláše
  • 2006 - Středověké zápolení vsí panství Vavřince Toulovce s hosty z daleké ciziny
  • 2006 - Toulovcova letní slavnost 
  • 2006 - Podzimní výstava - vyřezání sochy Vavřince Toulovce  mistrem Jaroslavem Pecháčkem z kostelce nad Orlicí motorovou pilou.
  • 2007 - Toulovcova letní slavnost
  • 2008 - Toulovcova letní slavnost
  • 2012 - Návštěva obce Zlatá Baňa při příležitosti Toulovcovy letní slavnosti. Více informací...

Historie o Vavřinci Toulovci z Třemošné

článek  s využitím publikace Dr. Zelinky a přednášky paní Vandasové upravili žáci ZŠ Lubná - Sebranice pod vedením p. učitele Jaroslava Bauera.

Vavřinec Toulovec z Třemošné je zde v okolí jednou z velmi známých, významných, ale také nejrozporuplnějších osobností středověkého Litomyšlska... Kdo byl Vavřinec Toulovec? Těžko říci...

Podle lidových pověstí v mládí loupeživý rytíř, ve stáří doložen jako měšťan proslulý svou dobročinností.

Historické prameny o převážné části jeho života zatím mlčí. Nevíme, kdy a kde se Toulovec narodil, odkud přišel. Předpokládá se, že se zřejmě narodil kolem roku 1350. O jeho mládí nejsou záznamy. Před r. 1398 byl občanem vysokomýtským. V dalších letech však o něm znovu nic dalšího nevíme.

V roce 1407 je veden jako občan litomyšlský. Předpokládá se, že v letech     1407-1412 asi žil skutečně přímo v Litomyšli. Učinil totiž několik charitativních nadací především Litomyšlskému špitálu a městským chudým. Toulovec byl ženatý, pravděpodobně bezdětný. Jeho žena Anežka v roce 1408, kdy Toulovec činí nadaci i pro spásu její duše, už nežila. Jména jeho rodičů nejsou známa. Neví se též, zda jméno Toulovec bylo jeho jméno rodné. Zcela jistě se má za to, že jeho jméno má souvislost s jeho erbem, který využíval. Byl na něm toulec se šípy. S tímto erbem se již také více nesetkáváme. Užíval ho jen on sám a jeho smrtí zanikl. Odtud vyobrazení, které provedl Josef Jelínek až v 19. století. Je uloženo v regionálním muzeu. Jde asi o šedesátiletého klečícího muže, zbožně se modlícího. (Viz titulní obrázek.)

Až v roce 1407 je veden jako měšťan litomyšlský, velice majetný, vážený a štědrý. V této době vlastní na Vysokomýtsku ves Trusnov,  na západ od Litomyšle obce Mladočov, Jarošov, Budislav, statky na Desné a lesy u Proseče. Také majetky v Třemošné (dnešní část Sebranic). Právě odsud se objevilo jeho přízvisko „z Třemošné“. Vlastnil skupinu budov - statek u dnešního stavení č.p. 15 v majetku p. Václava Křivky. Bohužel bylo toto stavení nově vybudováno z kamene a cihel a po staré stavbě nezůstaly zjevné pozůstatky. Zde prý měl Toulovec zařízený pivovar s rozlehlými sklepy a chodbami. Podzemní prostory se ale sesouvaly, a proto byly zazděny a zasypány.

Toulovcova historicky doložená dobročinnost začíná v r. 1407. V první nadaci daroval úrok ze svého dvorce v Trusnově Litomyšlskému špitálu a kaplanu špitálského kostela. Už tato první nadace svědčí o jeho váženosti, prozíravosti a obratnosti. Nejprve předstoupil před krále a přednesl mu svůj úmysl učinit nadaci. Václav IV. pak nadaci stvrdil královským majestátem a přikázal ji zapsat do Zemských desek. Nadaci v   r. 1408 zvýšil pro budoucí spasení své duše, všech předků a přátel svých. Důchod byl vyplácen z jeho statků v Mladočově. Jsou zde velmi podrobně stanoveny pravidla, podmínky a postup rozdělování nemocným a chudým. Vztahuje se na správu špitálského majetku. To vše svědčí o Toulovcových organizačních schopnostech a smyslu pro pořádek. V nadaci z r. 1409 sepsanou litomyšlským biskupem Janem Toulovec obdaroval církev a kostel sv. Bartoloměje v Mladočově, ani zde nechybí prostředky pro chudé.

V r. 1412 Toulovec zřejmě onemocněl. Byla provedena revize všech nadací a sepsány dvě další nové. Jedna se týkala opět špitálského kostela, tedy církve, další byla Toulovcem určena lázním tak, aby se chudí mohli dvakrát ročně vykoupat. (Lazebník musel vousatým mužům i bradu oholit.) Nadace byly opět hrazeny z úroků ze vsi Mladočov. Všechny Toulovcovy nadace jsou velmi rozsáhlé a podrobně vypsány, soustředí se na daná pravidla a podmínky. Z toho usuzujeme, že to byl bohatý člověk se snahou pomoci bližnímu, s citem pro spravedlnost.

Je otázkou až záhadou, jak svého majetku nabyl. Vlastnil krčmy, mlýny, pivovar, vsi, možná zbohatl postupně zde. Mohl být kupcem, výběrčím daní, finančníkem, který poskytoval půjčky. Praktičnost a preciznost, s jakou spravoval své majetky a určoval nadace, k tomu navádí. Nelze však s jistotou vyloučit i v lidových pověstech zmiňovanou minulost loupeživého rytíře. V nich se vypráví, že se účastnil nájezdů na Moravu, do Uher a za to byl pronásledován. Existence loupeživých rytířů totiž ve13. století a v první polovině 14. století byla běžná. Za vlády Karla IV. sice došlo k výrazné změně k lepšímu, ale po jeho smrti v  r. 1378 a za vlády Václava IV. se opět loupení vyskytovalo.

Je tedy možné, že se Toulovec na něm nějak podílel. Zatím to nelze ani doložit, ani vyvrátit. Neví se též, zda byl nižší šlechtic, tedy rytíř, nebo jen měšťan.

Když Vavřinec Toulovec zemřel na konci     r. 1412, byl slavně pohřben v kostele na „Špitálku“ (kostelík Rozeslání sv. Apoštolů).  Prý právě nad jeho hrobem byl vymalován jeho portrét. Obraz tam zůstal po staletí a nacházel se snad poblíž oltáře. Bohužel malba z kostelíka dnes již neexistuje, byla zničena. Také není zcela jisté, zda je skutečně pochován uvnitř kostela, nebo vně, někde poblíž zdí.

Pro město Litomyšl byly Toulovcovy odkazy základem jmění, které dostalo pod svou správu a které vytrvalo staletí. Jeho dobročinné nadace byly nadčasové, téměř všechna města nadace ztratila při politických konfiskacích. V Litomyšli zůstaly do r.1945, kdy byly pozemky převedeny do státního fondu.

Tolik praví víceméně ověřené historické údaje...

Kdo to byl tedy Toulovec?... Prostě přesně nevíme.

Člověk bohatý, zbožný, velkorysý i praktický, zároveň opatrný, prozíravý a přesný, vyznal se dobře ve finančních záležitostech, ale s výraznou humanitní snahou pomoci chudým a potřebným.

Jeho existence je opředena nejasnostmi a záhadami. Není tedy divu, že v lidovém vyprávění romanticky ožívá.

Zmiňované pověsti se objevují v mnoha obměnách v „Toulovcových“ obcích a okolí. Námětem jsou historky jeho loupeživých výbojů (Toulovcovy maštale, vypálení Proseče...).

Dalším námětem je jeho sázka o hostině a vděk „desenských babek“.

Jedna skupina pověstí se zmiňuje o podzemních sklepech jeho budov  (až několikapatrových) a dlouhých chodbách vedoucích snad až do sousedních vsí.

Stránky zdarma

Vytvořte si vlastní webové stránky zdarma na doméně www.sebranice.cz

Registrujte se zde

WebArchiv

Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.

Návštěvnost stránek

706321