Zlatá Baňa, Prešovský samosprávný kraj (Slovenská republika)
V roce 2000 dosáhla obec Sebranice velkého úspěchu v soutěži Vesnice roku. Stala se vítězem krajského kola a obsadila druhé místo v celostátním kole. Jako Vesnici roku 2000 Pardubického kraje navštívil naši obec ve stejném roce starosta slovenské obce Zlatá Baňa Dušan Demčák. A tak vlastně začala přátelská spolupráce mezi oběma obcemi.
2001
2002
2004
2005
2006
2012
Je pátek 18. května půl páté ráno a já s manželem spěcháme ke kapličce na Pohoře, odkud má právě teď odjíždět autobus na Slovensko. Schvácení dorazíme na stanoviště a autobus nikde. K naší úlevě má větší zpoždění než my. Zdravíme se s ostatními účastníky zájezdu a už v klidu čekáme, až se autobus objevují v zatáčce u Zindulků. Jakmile nasedneme a spočítáme se (nezbytný úkon, který nás bude doprovázet po každém opuštění autobusu), můžeme vyrazit. Náš cíl je jasný -Zlatá Baňa, spřátelená obec na východním Slovensku.
Ještě než jsme opustili Pohoru, nabídla paní starostka každému štamprlku becherovky na šťastnou a dobrou cestu bez nehody (kromě řidiče samozřejmě). Nutno dodat, že v tomto duchu probíhá cesta tam i zpět. Prakticky v každé tašce se najde ,,slivkový lekvár“ v tekutém stavu, takže nám cesta příjemně utíká. A k tomu navíc po všechny dny neúnavně na harmoniku hrál Zdeněk Kvapil. Myslím, že to ještě Tatry nezažili, jak jsme jim tam pěli. Zdeněk hrál v autobuse, v Levoči, u Spišského hradu, cestou na pltě i cestou z pltí. Hrál samozřejmě ve Zlaté Bani, kde jeho autorská píseň Slepička doprovázená pantomimickou etudou získala obrovský aplaus a musela být opakována. Takže, Zdendo, ještě jednou díky, bylo to super. V pátek odpoledne jsme dojeli do Levoče. Je to město velikosti našeho okresního města, jehož chloubou je kostel s nejvyšším dřevěným oltářem v Evropě. Prošli jsme se po jeho hradbách, a protože nám počasí přálo, vyhřívali jsme se na lavičkách v parku před radnicí. Po této odpočinkové zastávce jsme zamířili k Spišskému hradu, abychom si alespoň pořídili společnou památeční fotku. A pak už nás čekala závěrečná etapa cesty. Ubytování v Sigordu nedaleko Zlaté Bani bylo moc příjemné. Bydleli jsme v rekreačním areálu s hezkou restaurací, ke které přiléhalo wellnes. V rámci pobytu jsme v pátek mohli využít všeho, co nám relaxační centrum nabízelo. A musím říci, že po celodenním sezení v autobuse, bylo plavání v bazénu příjemnou změnou. Po večeři jsme krátce poseděli se starostou Zlaté Bani, Dušanem Demčákem, ochutnali jejich pivo, víno a slivovičku a potom už honem na kutě, neboť nás v sobotu čekal náročný program. V sobotu ráno jsme vyrazili na pltě. To jsou jakési novodobé vory. Nesmíte si je ale představovat tak, jak je známe z našich filmů pro pamětníky. Tyto pltě jsou vlastně úzké dlouhé lodičky svázané po pěti k sobě silným provazem. Na každou se vejde 12 osob a dva pltníci, kteří plavidlo řídí dlouhými bidly. Jeden stojí vzadu a druhý vepředu, přičemž dělba práce rozhodně není spravedlivá. Pltník vzadu (ten náš se jmenoval Anton Michal František a byl to sympatický mladík) vor pohání i kormidluje, zatímco ten vepředu (jmenoval se Slávo a byl to také sympatický mladík) nás během plavby bavil vyprávěním o zajímavostech v okolí řeky. Cesta po Dunajci trvala dvě hodiny a byla skutečně nádherná. To, že je Dunajec hraniční řekou mezi Polskem a Slovenskem, jsme záhy poznali z pípání SMS zpráv v mobilu, ve kterých nás operátoři vítali ,,vo svojej krajině.“ Pltníci mezi sebou hovořili goralským nářečím, což je jakási směsice polštiny, slovenštiny a kdoví čeho ještě. Jisté je, že jsme jim nerozuměli ani ň a trochu je podezírali, že z nás mají občas srandu. Ale nám to nevadilo, dobrou náladu jsme měli všichni. Poobědvali jsme v restauraci ,,U grófky Isabely“ pod hradem Stará Lubovňa, kam jsme poté šli na prohlídku. Hradpatří k jedněm nejstarším na Slovensku a je poměrně zachovalý. Naplánovanou návštěvu blízkého skanzenu a prešovského Solivaru jsme museli neplánovaně zrušit. Naši češtíhokejisté se totiž potkali v semifinále Mistrovství světa právě se Slováky. To jsme si nemohli nechat ujít. Ve zcela zaplněné hospodě v Sigordu při čekání na večeři jsme tiše fandili našemu týmu. Slovenští hokejisté byli lepší a čím víc se blížil konec poslední třetiny a s nimi vítězství Slováků nad Čechy, tím víc hospoda burácela. Vítězství si zasloužili a my jim ho, i když neradi, nakonec přáli. Sobotní večer patřil družbě mezi naší obcí a obcí Zlatá Baňa. V prostorách obecního úřadu nás přivítal taneční soubor Zlatobančan, o jehož kvalitách svědčilo loňské vítězství ve folklorní soutěži. Představitelé obou obcí si vzájemně vyměnili dárky a suvenýry, které si pro tuto příležitost připravili. Slovenští přátelé nás pohostili buchtami se slivkovým lekvárom, ovčím sýErem i slaninou. K dobré náladě přispěl i točený Šarišan s slivovice. Měli jsme pocit, jako bychom navštívili vzdálené příbuzné, které jsme dlouho neviděli. A tak to má být. V neděli ráno se nikomu moc nechtělo vstávat, ale co naplat cesta domů je dlouhá. Po rozloučení jsme tedy vyrazili směr Česká republika. Jediné, co jsme si ještě nenechali cestou ujít, byly termální lázně v Bešeňové. Občerstvení, nahřátí a příjemně unavení jsme se nasoukali do autobusu a po krátké zastávce na salaši, kde jsme se zásobili ovčími sýry na měsíce dopředu, jsme už doopravdy vyrazili domů. Výlet do Zlaté Bani se opravdu povedl. Sešla sebezva parta lidí, kteří nezkazili žádnou legraci a ve všem si vyhověli. Někteří jeli už poněkolikáté, ale jak říkala Miluška Kalánková: ,,Po každé to je jiné. Ale pokaždé to je super“. A na závěr ještě zlatá slova jednoho nejmenovaného účastníka zájezdu: ,,Příště jedu zas a ani mě nebudete muset přemlouvat!“
Takže příště, Zdendo, nashledanou! Já jedu taky!
Autor: Radka Kučerová
Vytvořte si vlastní webové stránky zdarma na doméně www.sebranice.cz
Registrujte se zde